Je divná doba. Poslední rok zahýbal se spoustou našich jistot. Ze všech médií se na nás valí množství negativních zpráv – informace o tom, kolik lidí onemocnělo, zemřelo, rostoucí počet lidí závislých na alkoholu, rostoucí domácí násilí, politické skandály. Odborníci z různých oblastí varují, že svět už se nikdy nevrátí do stejného stavu jako před pandemií. Prý už nic nebude stejné.
Přemýšlela jsem, jak moc tato situace ovlivnila mě. Co to se mnou dělá? Došlo mi, že paradoxně i přes to vše, co se děje „venku“, jsem prožila poslední dobu ve větším klidu, než bych vůbec čekala. Nezažívala jsem existenční strachy, co bude, jak to vše zvládnu způsobené vnějšími vlivy. Pátrala jsem po tom proč.
Přestala jsem spěchat – nebylo kam.
Přestala jsem mít pocit, že musím stihnout toto a tamto a více se ponořila do sebe.
Pečlivěji jsem zvažovala, s kým trávím čas a trávila jsem ho míň s lidmi, kteří energii berou.
Našla jsem si drobné rituály, o které se mohu opřít a dávají mi více klidu a jistoty.
Hodnotila, jak se cítím v bytě, kde bydlím a přestěhovala se.
Více času jsem trávila v přírodě a čerpala z ní, začala znovu víc číst.
Vlastně nic velkého, jen řada drobných jistot, o které se mohu pevně opřít zevnitř.
Šárka Sonnková