Search

Dobro a zlo v nás

Nedávno jsem si v nějakém článku, už ani nevím o čem, přečetla, že lidé jsou víc a víc zlí. Nechci tomu věřit. Dnes jsem se vrátila po čtyřech dnech ze sólo výletu po krásách české přírody. Čtyři dny jsem šla sama, spala v lese. Cestou potkala místní, cyklisty, běžce, pejskaře, poutníky, stavební dělníky i štamgasty před vesnickou hospodou. Mlaďochy i starší. Muže i ženy. Všichni bez výjimky byli ochotní, vstřícní, milí. Podělili se o dobrou radu i ranní kávu. Cítila jsem nadšení z cesty, z krásné přírody okolo.

Přišla jsem do vesnice, kde jsem si v obchodě vedle místní hospody koupila kávu a koláč, na lavicích si rozložila mokré věci, aby uschly, odpočívala na sluníčku a jen si užívala tu absolutní volnost a pohodu. Venku před hospodou seděl místní štamgast. Bylo vidět, že to asi nebude jeho první pivko, ale i tak byl „slušnej“. Ptal se, kam mám namířeno. Během hodiny, kterou jsem tam strávila, se postupně přidávali další „spolupivaři“. S každým dalším se energie měnila. Začali se mezi sebou častovat siláckými řečmi, různě se trumfovat, nadávat si a hádat se. Začalo mě to velmi rychle stahovat do nižších a nižších emocí. Pohoda a radost se vytrácela. Věděla jsem, že musím pryč.

Je škoda, když krásu jedince zabije skupina. Kolik síly a odvahy by on musel být, aby se to nestalo?

 

 

Šárka Sonnková

 

 

Sdílejte

Další příspěvky

Životní kyvadlo

Dnes mám takový zařizovací den. Ráno rychle do Kauflandu pro Ferdu, kterého hodím večer na znak. Tak říkám procesu v

,,Zůstaň zlatej“

Citát patřící čtrnáctiletému chlapci jménem Ponyboy z knihy The outsiders(1970). Ponyboy se dá popsat hodně způsoby. Chlapec, co vyrůstá bez rodičů,

Já ale chci být naštvaný

Jiskřivé listopadové ráno, chladný vzduch a jasné slunce nízko nad obzorem… V tom všem dvě kamarádky se psem na procházce se