Search

Alzheimer, stres nebo jen zapomínám žít?

Mám v kanceláři hezký červený presovač. Říkám mu „čekatel“. Já totiž často do něj dám kapsli, stisknu tlačítko zahřívání a než se zahřeje, což trvá pár vteřin, jdu většinou něco udělat. Buď na WC, nebo si nalít vodu, nebo zapnout PC, prostě něco, co je rychlé.

A čekatel je proto, že se k němu někdy prostě nevrátím. On se nahřeje, je připraven mi dát kávu a já už zapomenu, že jsem ji chtěla. Do hodiny většinou přijde myšlenka, že bych si dala kafe a koukám, že jeden pokus už tu dnes byl😊

Ale někdy je to jinak, jako dnes. Úvod stejný, čekatel má kapsli v hrdle, zahřívá se a mezitím si zavolám kolegyni. Potřebuji ji něco rychle říct. Začnu mluvit, ona na mě kouká, poslouchá, pokyvuje hlavou a pomalu se přesunuje k mému kávovaru. Spustí kávu a…. já se zastavím. Nevím, co se stalo, ale najednou vidím, jak mám krásnou kolegyni. Vším, co se stalo během poslední minuty. I hodně cítím, že chci, aby tu byla. Ne pro tu kávu, pro ten okamžik, kdy mě vrátila do života.

 

 

Irena Vrbová

 

Sdílejte

Další příspěvky

V čem je ten problém?

„Já nechápu, v čem pořád vidíš problém,“ přišlo mi do zprávy tři dny před jedním velkým setkáním, které jsem pomáhala organizovat.

Životní kyvadlo

Dnes mám takový zařizovací den. Ráno rychle do Kauflandu pro Ferdu, kterého hodím večer na znak. Tak říkám procesu v

,,Zůstaň zlatej“

Citát patřící čtrnáctiletému chlapci jménem Ponyboy z knihy The outsiders(1970). Ponyboy se dá popsat hodně způsoby. Chlapec, co vyrůstá bez rodičů,