Celý život si přeji, aby mi nikdo neříkal to, co moje babička dědovi:
„Vašku, ty na starý kolena fakt už blbneš.“
Nikdo mi to sice zatím neřekl, ale nevím, zda tam už nepatřím😊 V mém pokročilém věku jsem se rozhodla, že budu akrobat. Našla jsem si učitelku snů, protože ona tomu věří a má víra, která na počátku nebyla tak silná, už silná je. Dokázala se mnou to, co málokterý učitel/rodič/trenér.
A kde se tato víra a následně motivace bere?
Dnes ráno jsem vyběhla na svůj častý běh. Po chvíli běhu vidím pána. Drží mobil, má ho daleko od hlavy a míří ním na mě. Jak se přibližuji, míří víc a víc. Že by mě fotil? Proběhne mi hlavou. Asi moji myšlenku zachytává a začíná se smát. A já na něj. Protože mi dochází, že jen už blbě vidí a kouká do mobilu stejně jako já. Daleko od očí a vůbec nevím, co vidím, většinou😊 Prostě běžící modelku dnes nefotí😊
Ten smích mě nakopl. Safra ten chlap byl sympoš😊 Rozběhnu se rychleji, tohle prostě má sílu. Za rohem vrazím do mladé paní a vyrazím ji z ruky zapalovač. Sehnu se, zvednu ho a přidržím, aby si mohla zapálit cigaretu, kterou udržela.
„Tak to by mě ve snu nenapadlo, že mi cigaretu bude dnes zapalovat běžkyně,“ vypadne z ní.
„No a mě by nenapadlo, že po sedmé ranní potkám tak krásnou ženu…,“ vypadne ze mě a běžím dál. A zase o něco rychleji.
„Běžíte Praha maraton? ještě za mnou zvolá.
„Ne, já běžím o život. A dnes dobrý! Mám z něj dva snímky a oba super. Vy jste druhá. Dnes to bude čas roku.“
Ta moje největší motivace a víra je stejně nakonec vždy v okamžicích doteku srdce s někým jiným. Stačí málo. Jen tohle málo je pro mě MOOOOOC😊
Irena Vrbová
