Asi jsem se rozhodla nebo něco/někdo ve mně, protože na vědomé úrovni to nebylo, že zkusím, co skutečně vydržím. Někdo si dá v jednom týdnu tři maratony, já jsem si naplánovala chirurgický zákrok pod celkovou narkózou a dva dny poté návštěvu pražské zubní pohotovosti a hned den na to čistění pokročilého zánětu v mém nemocném zubu ve třech kanálcích.
Tak první jsem zvládla…návštěvu zubní pohotovosti ještě taky, ale už bylo psychicky hůř…a u posledního mi začal mizet úsměv na tváři…
Vylezu od doktora, ještě se ohlížím a uklidňuji jeho obavy, že opravdu domů dojdu. Uklidňuji tím i sama sebe, protože tomu úplně nevěřím. Chvěji se tak, že nejsem schopná napsat sms a do očí mi vletí slzy. Vlezu do metra, stojím a najednou ke mně přijde krásná žena:
„Excuse me, I go to Můstek, which train should I take?“
Jejda, je tu plný perón lidí a ona si vybere mě? Vypadám teď jak nad hrobem.
„That one, it is just coming…“
Odpovím a rozhodnu se, že nastoupím do stejného vagónu jako ona a na Můstku ji kdyžtak vystrčím z vlaku, kdyby nerozuměla hlášení stanic. Tak se držím na nohou a dávám si pozor, abych tu krásnou neznámou neztratila z pozornosti.
„Příští stanice – Můstek“, hlásí metro.
Mrknu na ni, ona na mě, zvedám palec, že už. Vděčně a poloztraceně se usměje. Usměje tak, že poprvé za poslední dvě hodiny cítím, že se na nohách udržím. Vlak zastavuje, pomalu se otevírají dveře, ona bere kufřík a odchází. Nakonec se ohlédne, usměje a ústy naznačí: „Thank you…“
I přes bolest celé mé pusy se usměju a v srdci cítím: Thank youuuuuu…
Byla to chvíle v metru. Byla to troška soustředěné pozornosti dvou cizích lidí. Dali jsme si malinko a možná to nejvíc. Dali jsme si kousek lásky protkaný potřebou neztratit se ve velkoměstě a nezbláznit se z akutní bolesti. Už ji nikdy neuvidím, škoda a možná dobře. Někdy, čím jsou si lidé blíž, tím méně bezpodmínečné lásky si dokáží dát.
Irena Vrbová