Search

Já vím, že by si člověk neměl nadávat, na druhou stranu jsou chvíle, které by si člověk měl zapamatovat víc, třeba skrze něco „peprnějšího“.

No, posuďte sami. Kolegyně mi už delší dobu říká, že nemusím vše prostudovat předem, abych dala dodavatelům co nejpřesnější zadání v oblasti, které nerozumím, od toho máme přeci ty odborníky!

On je to v podstatě takový ekvivalent toho, když lidé nejdou k doktorovi, dokud si sami neurčí diagnózu… Což, uznávám, je hloupost, takže když jsem potřebovala pořídit nový notebook, jala jsem se vyzkoušet nový postup. Místo studování parametrů jsem našemu IT člověku napsala jen: „Prosím, vyberte mi nějaký ekvivaletntní notebook tomu mému současnému.“

Když jsem si ho vyzvedla v krabici, řekla jsem si jen: “Ty jo, ten je lehoučký, super.“ Naskočila do auta, v práci krabici otevřela, vytáhla nový počítač a…. hned jsem se zavzdušnila! Na první pohled byl totiž menší než ten můj původní. V hlavě se mi rozjelo: “No tak to snad není pravda, jednou to nechám na někom jiném a dostanu počítač s menší obrazovkou. S tím se mi bude hrozně blbě pracovat.“ Naštvaná jsem počítač zandala zpět do krabice, ani jsem ho neotevřela a nezapnula a šla jsem radši pracovat.

No, co vám budu povídat. Cestou z práce jsem se rozčilovala, doma jsem se rozčilovala, cestou do práce druhý den jsem se rozčilovala… a u snídaně si kolegyním stěžuji až přijde otázka:

„Ty a zapnula jsi ho vůbec?“

„No, to nezapnula…“

„No tak to by možná bylo pro začátek lepší než nadávat ne? Pak to kdyžtak vyřešíme.“

Trochu se chytám za nos a jdu se na něj víc podívat. Vyndám ho z krabice, otevřu a… v hlavně mi proběhne: „Sakra.“ On má totiž na první dobrou o hodně užší okraje a skoro to vypadá, že samotná obrazovka je stejně velká, jako ta předchozí. Hrkne ve mně a studem se červenám až za ušima. Kousek mého ega ještě vyškrábe poslední síly a donutí mě vzít do ruky pravítko, abych se vzápětí přesvědčila o tom, že jsem opravdu pako, co se posledních 24 hodin rozčilovalo úplně zbytečně…

Jen se děsím, u kolika věcí v životě, které se nedají „přeměřit“ jsem to udělala – koukla se, slyšela, přečetla, ani „nerozbalila“ a okamžitě se zavzdušnila. V kolika situacích v životě jsem ten idiot byla právě já.

Markéta Viehmannová

Sdílejte

Další příspěvky

V čem je ten problém?

„Já nechápu, v čem pořád vidíš problém,“ přišlo mi do zprávy tři dny před jedním velkým setkáním, které jsem pomáhala organizovat.

Životní kyvadlo

Dnes mám takový zařizovací den. Ráno rychle do Kauflandu pro Ferdu, kterého hodím večer na znak. Tak říkám procesu v

,,Zůstaň zlatej“

Citát patřící čtrnáctiletému chlapci jménem Ponyboy z knihy The outsiders(1970). Ponyboy se dá popsat hodně způsoby. Chlapec, co vyrůstá bez rodičů,