Je 30. prosince a ve mně ještě s velkou silou doznívá film Osm hor o neobyčejně silném přátelství dvou rozdílných osobností na pozadí majestátných hor. Příběh o hledání a nalézání svého místa ve světě i mezi lidmi, osobní svobodě i lásce k horám, tak silné, že v ní není prostor pro kompromisy. Neskutečně silný příběh o odvaze nezradit své srdce.
Bloumám v myšlenkách, když mi cinkne zpráva od známého. Člověka, se kterým se moje cesty v letošním roce protnuly na jeden společný týden v létě při putování našimi horami a jsme v kontaktu jen hodně málo. „Mohl bych zavolat? Špatně se mi píše“ Copak se děje? Bude to nejspíš „společenské popřání všeho dobrého do nového roku“, ale moje zvědavost mi nedá, tak mu obratem volám.
Už z první věty je mi jasné, že to bude něco víc než jen přání. „Víš nechtěl jsem s tak blbými zprávami volat před Vánoci“ 🙁 Jejda, copak se stalo? „Víš, jak jsem říkal, že půjdu na operaci s ramenem? Tak jsem na ní byl. Koncem listopadu. Všechno vypadalo v pořádku, až jsem 3 dny před Vánoci zkolaboval a ležím v nemocnici na kapačkách. A ještě nějaký týden si tady asi pobudu. Chytil jsem po operaci nějakou infekci a zkolabovaly mi ledviny. Málem jsem umřel.“ Ufff, to teda byla ledová sprcha. První myšlenka, co mi běží hlavou je, že měl ohromné štěstí, že přežil. „A víš, co je na tom nejhorší? Chtěl jsem před tou operací všechno zvládnout. O víkendech jsem do práce vyráběl nějaký zlepšovák do výroby. Máme doma položené nové lino, nové dveře, vymalováno a já skončil v nemocnici. Před dvěma lety jsem si koupil nový foťák a ještě jsem se s ním nenaučil pracovat. Ten týden, co jsem byl s váma na horách byla po x letech první nepracovní dovolená. Čas, který jsem dal jen sám sobě. A když tak o tom zpětně přemýšlím, tak jsem už během roku dostal dvě varování, že bych měl zpomalit, ale asi jsem to nechtěl poslouchat.“
„Mám teď hodně času přemýšlet a vím, že chci dost věcí změnit. Musím se naučit odpočívat a začít dělat věci pro radost“. Vlastně se ani moc neznáme, ale cítím v tu chvíli velkou blízkost. Po chvíli se rozloučíme s přáním, ať je hlavně co nejdřív v pořádku a já jen vyšlu „nahoru“ tiché poděkování za život a sílu pro něj ve svém rozhodnutí vytrvat.
Šárka Sonnková
