Penězům jsem nikdy moc nerozuměla. Respektive tomu, proč je kolem toho tolik humbuku, když je to vymyšlená věc. Konstrukt vytvořený lidmi v podstatě jen kvůli tomu, aby byla jedna měrná jednotka a nemuselo se do zblbnutí přepočítávat, kolik vajíček je za jednu kozu a kolik koz za dvoje boty. Člověk by taky mohl skončit u toho, že má celý sklep narvaný vajíčky anebo musí svoji kozu rozpůlit, když chce jen jedny boty…
V podstatě to měla být taková přepočtová excelovská tabulka a místo toho se to zvrhlo v pulzující měšec emocí. A to je vlastně celkem typicky lidské… z něčeho neutrálního umíme udělat něco velmi citlivého tím, že tomu začneme přikládat významy.
To, že mi šéf nepřidal znamená toto…
To, že neudržím peníze znamená toto…
To, že si můžu koupit všechny tyto věci znamená toto…
A já bláhová si myslela, že jsem proti tomu imunní, že pro mě jsou peníze opravdu jen konstrukt, kterým se platí a to je vše, bez emocí. Nikdy jsem si třeba nestěžovala na výši své výplaty nebo jsem nikdy neměla pocit, že mám právo na peníze někoho jiného, nikdy jsem netrpěla tím, že mám málo a nikdy jsem nechápala, proč je tabu mluvit o tom, kolik peněz kdo má…
A pak jsem jednou šla po chodbě ve své práci a procházející šéf se zastavil a meziřečí mi oznámil, že mi přihodil do výplaty 3 000,- Kč. Pamatuji si, jak mi z žaludku až do krku najednou stouplo naštvání a vypadlo ze mě: „A můžeš mi říct jako za co?“
Nevěděl. A já pochopila, že nejsem imunní a že pro mě peníze mají také své významy a pokud je v práci za částkou na své výplatní pásce nenajdu, nemůžu tam být.
Plat pro mě znamená odměnu za mou konkrétní práci, za to, že jsem si mákla. To mi dává pocit, že jsem dobrá a že existuje spravedlnost. A pokud se mi plat hýbe přesně podle toho, tak to pro mě znamená ještě jednu věc, že se o mě šéf zajímá, že vidí jak si zrovna vedu. A to mi dává pocit, že jsem pro něj v práci důležitá. A tyhle pocity by u mě nikdo nepřeplatil ani stádem koz.
Markéta Viehmannová
