Ve středu mě navštívila v práci kamarádka. Dosedla a mluví:
„Promiň jsem nenamalovaná, v práci jedeme nadoraz, nestíhám nic. O víkendu v neděli slavím narozeniny. V sobotu mají přijet kamarádky z Ostravy. 23.12.přijede máma s partnerem. Vůbec nevím, jak to vše stihnu.“
Koukám na ni a poprvé o ni mám fakt strach. Jako by někdy dávno nastoupila do rychlíku, v něm byl určitý pevně daný počet cestujících a ten rychlík nemá výstupní stanici.
No a včera byla sobota. Já nastoupila do tramvaje. Sama. Zaujal mě jeden tatínek, jeho vztah k malému synovi mě vzal pozornost. Po chvíli mi povídá:
„Vy si mě pořád prohlížíte, mám něco blbého na hlavě a začne se rukou česat😊“
„Ne, jen máte úžasný vztah k synovi…“, odpovídám a dostanu od něj úsměv století.
Na Pohořelci vystupuji a co čert nechce, byť nechci dnes utrácet, už stojím v nejdražší čokolaterii na Hradčanech. Zaujmou mě čoko Karlovy koule v koženém vaku, protože mám kamaráda Karla, který myslím poslední půlrok trochu svoje tzv. životní koule ztratil. Uvidím cenu!! 500,- za pět koulí. Ty vado, tak tolik stojí odvaha? To snad ani nedám!
Přistoupí ke mně prodavačka a podívá se na mě…
Do prd…. Ona mluví očima😊Bere si celou moji pozornost, styl jejího prodejního flirtu mě vtahuje do děje zázraků v mé peněžence. Myslím, že koulí mám nakonec plný batoh. Nevadí, budu rozdávat😊 Odvahy v čoko podobě není nikdy dost😊
A nakonec na Kampě vlezu do kavárny. Piju šalvějový čaj a ….ty vado, ne e…v rohu sedí naše nej maratónská běžkyně. Batoh mám plný koulí, beru všechnu odvahu, zahazuji stud a jdu:
„Jste to vy?“……zaraženě na mě kouká a pokyvuje hlavou.
„Já vás už roky sleduji a obdivuji.“ Dostanu ještě daleko větší úsměv než od pána v tramvaji. Pecka.
Kamarádka, která mě navštívila ve středu mi sem tam říká, že jsem magnet na lidi. Nejsem…jen „vidím“ lidi a oni reagují. Nic víc.
A to mi tak nějak přijde nejkrásnějším darem života. Tak kam pojedu dnes a kde vystoupím?
Chci mít život větší než rychlík.
Irena Vrbová
