Kdo někdy začal sám něco budovat od píky, třeba svou vlastní firmu, ví, že to je asi tak jednoduché jako vlastními silami chtít roztlačit lokomotivu. I když je člověk kolikrát už na pokraji sil, ta „mrcha“ se ještě nehnula skoro ani o píď, a přesto je třeba vzít sílu a pokračovat dál.
A pak najednou přijde zlom. Přidá se i někdo další a najednou, hýbe se! Zrychluje, je to skoro opojné, jak se zhmotní veškeré neviditelné snažení. A v tu chvíli zase koukáme chytnout příležitost za pačesy, aby nám ten vlak neujel. Jenže…
Když firma najednou hodně zrychluje a roste a zároveň nemá systém, je to jako kdyby zrychlující vlak neměl dobré brzdy a čekala ho trať plná zatáček. Aby to všichni přežili do příští stanice ve zdraví, nabízí se několik možností:
- Vlak musí mít skvělého strojvedoucího, který i v té rychlosti vybírá všechny zatáčky a všichni cestující mu věří tak, že mu ještě pomáhají tím, že se naklánějí na jednu nebo na druhou stranu. To vyžaduje hodně hlavně od toho strojvedoucího, musí být ve předu, mít dobrý výhled, neběhat sem a tam a opravdu řídit.
- Vlak musí jet pomaleji – tedy nesmí se přidávat rychlost natolik, abychom to nevybrali.
- Vlaku musíme přizpůsobit trať tak, aby byla rovná a tím pádem mohl jet rychleji a stejně nevykolejil – to je dobře nastavený systém – vytrháme všechny pražce a položíme je rovně…
Pokud máme rozjetý vlak a nezvolíme ani jednu z variant, je pravděpodobné, že někde vykolejí, v zatáčkách vypadnou někteří cestující a na konci do něčeho narazí.
Strojvůdce většinou z tempa slevit nechce, když už je rozjeto, ale ani nemá čas vytrhávat pražce. Sám za sebe počítá s tím, že možná občas někde narazí. Až na to, že lidé ve vlaku s tím nepočítají, a tak je možné, že v příští stanici bude sám zase roztlačovat prázdný vlak i s lokomotivou.
Markéta Viehmannová