Search

Každý objekt má emoci. Baví mě návštěvy starých charismatických staveb, baví mě i návštěvy zcela opuštěných míst….tak nějak tam v té tichosti ruin člověk pocítí, kdo tam žil, co dělal, co cítil. Kdo tam vlastně bydlel.

Minulý týden jsem navštívila kamarádku, postavili s manželem dům před pár lety.

Vejdu do malé předsíňky a zuju boty. Následuje kuchyň spojená s obývákem. Cítím, že zde bydlí televize. Druhá část obýváku je plná fotografií manžela. Na každé fotce s někým..se lvem…s velikým krabem…s diplomem manažerského kurzu….zde bydlí….jeho druhé já?

Jdeme nahoru. První pokoj je velmi uklizený, ale bydlí v něm prázdnota….? Aha, pokoj dcery, která žije v Hamburku už tři roky.

Další pokoj ložnice plná činek. Tělocvična toho druhého „já“ zezdola….?

Procházím a cítím větší prázdnotu než v budově bývalé textilní továrny z Náchoda, kde jsem byla před měsícem.

Jsme zpět v předsíňce.

„Hele, kde vlastně bydlíš?“

Kouká na mě…

Neodpovídá. Ale znám ji dlouhá léta…myslím, že ví, kde bydlí. Jen asi dnes není připravena mi to říct.

A já? Pro mě je důležité, že to ví ona. Pak to nemusím vědět já. Domov se pozná….prostým pocitem…

Irena Vrbová

Sdílejte

Další příspěvky

V čem je ten problém?

„Já nechápu, v čem pořád vidíš problém,“ přišlo mi do zprávy tři dny před jedním velkým setkáním, které jsem pomáhala organizovat.

Životní kyvadlo

Dnes mám takový zařizovací den. Ráno rychle do Kauflandu pro Ferdu, kterého hodím večer na znak. Tak říkám procesu v

,,Zůstaň zlatej“

Citát patřící čtrnáctiletému chlapci jménem Ponyboy z knihy The outsiders(1970). Ponyboy se dá popsat hodně způsoby. Chlapec, co vyrůstá bez rodičů,