Nedávno se mě známá zeptala, jak teda jako těm firmám skrze Porto pomáháme, s čím vším u nich dokážeme pohnout a kdo jsou vlastně naši klienti…
Zamyslela jsem se a řekla jí krátký příběh, příběh dle skutečné události. Představ si… Letní nedělní dopoledne, rodinka se vrací z dětského hřiště, dítko posilněno džusíkem, znaveno trampolínami, rodiče posilněni kávou, znaveni sluníčkem, pes posilněn a zároveň znaven zelenou vodou z rybníka. Právě procházejí kolem staršího velkého stavení obehnaného mohutnou vysokou zídkou. Zřejmě to býval krásný mlýn… Na chvíli až jako by zaslechli klapání mlýnského kola, radostný smích kopy dětí, slyšeli mlynářku, jak nahání husy, cítili vůni právě upečených borůvkových koláčů… hmm… tam to muselo žít. Skok zpátky do reality byl trochu drsnější, když za zděnou zídkou zaslechli stařenčin zoufalý hlas a volání o pomoc. On i ona se zarazili…, taky jsi to slyšel? To volání o pomoc? On neváhal, vyskočil na zeď, trvalo jen chvilku, než se rozkoukal, zmapoval situaci a skočil do zahrady…
Po nějaké chvíli se muž vrací zpět (opět skokem přes zídku), vypráví o babičce, která na celém tom stavení už žije úplně sama, při chůzi si musí pomáhat opěrným chodítkem a nedoslýchá. Jen se chtěla natáhnout pro hrst ostružin, když ji tělo zklamalo a ona do těch ostružin upadla. A tak tam zůstala ležet, poškrábaná trním a neschopna se sama zvednout.
Jasně, chápu, řekla mi ta moje známá, takže Porto je ten muž a vaši klienti ta babička, které přiběhnete na pomoc, když už si neví rady a motá se v trní…
No, a to právě že ne! já to vidím trochu jinak. Víš v tomto příběhu jsou našimi klienty právě ta spokojená rodinka, co si jde po tom chodníčku a má nějaké sny, vize a touhy, které si postupně plní. Jenže sem tam odněkud a od někoho – kohokoli může zaslechnout volání o pomoc – někdy tiché, jindy silnější. A tady jsme my. Ano, ta zídka. My tady prostě „jenom“ jsme. A záleží na každém, zda tu betonovou zídku využije, využije ji jako:
Bod rozhodnutí – zkusím to! Něco není v pořádku a třeba můžu pomoci.
Bod výzvy – zvládnu to! Ono vylézt takovou zeď není až taková sranda.
Bod opory – udrží mě! Když na ni vylezu, nic špatného se mi nestane.
Bod nadhledu – uvidím, co se děje! Nahoře se můžu zastavit a rozhlídnout.
Bod zjištění – já pomoct dokážu! Když už problém vidím, řešení nebývá až tak složité.
Michaela Krupicová
