Search

Často se mě někdo zeptá, zda věřím v Boha. A já na to moc neumím odpovědět, dokud nevím, co tím druhý má na mysli. Většinou se dozvím, že tím myslí „někoho“, kdo je „nahoře“ a kdo nás řídí.

A v tohle já nevěřím. Nevěřím, že je nahoře, nebo že ho najdu v kostele, nebo v Himalájích. To jsou jen místa, body, které mi ho mohou připomenout. Stejně jako moje maminka, nebo neúspěch v práci.

Nicméně je pravdou, že jsem ho hledala. Nejprve opravdu v nebi a představovala si ho, jak tam běhá v noční košili. Poté jsem začala chodit do kostela, ale on tam nebyl. A pak přišlo období, kdy jsem ho už vědomě nehledala. Začala jsem hledat sebe. A toto hledání dosud neukončila.

Jsem na cestě sebeobjevování… a to už mi asi vydrží😊 Už jen proto, že to skýtá značný adrenalin.

Jsem na cestě svého života, který teče jako řeka. A Bůh se na ni dívá, na vše, co se v ní odehrává. Sedí uvnitř mě a pozoruje a čeká, zda mu dovolím promluvit. Já tedy tvořím Stvořitele?

Ano.

Šéfové často říkají: „Nejhorší je práce s lidma.“

A já říkám: “Ano, ale začněte u sebe. Až najdete Boha v sobě, půjde to s ostatními daleko, daleko lépe.“

 

 

Irena Vrbová

 

 

Sdílejte

Další příspěvky

V čem je ten problém?

„Já nechápu, v čem pořád vidíš problém,“ přišlo mi do zprávy tři dny před jedním velkým setkáním, které jsem pomáhala organizovat.

Životní kyvadlo

Dnes mám takový zařizovací den. Ráno rychle do Kauflandu pro Ferdu, kterého hodím večer na znak. Tak říkám procesu v

,,Zůstaň zlatej“

Citát patřící čtrnáctiletému chlapci jménem Ponyboy z knihy The outsiders(1970). Ponyboy se dá popsat hodně způsoby. Chlapec, co vyrůstá bez rodičů,