Už před nějakou dobou jsem si všimla, že když se přes telefon chytnu s mámou, tak poslední slova před hádkou, které jedna z nás pronese jsou: „No já jsem ale myslela…“
Hodně podobné to je, když probíráme s klienty, co je potřeba v systému ve firmě nastavit, aby nedocházelo ke nedorozuměním. Dříve nebo později proběhne v prostoru rozhořčená nebo rozčarovaná věta: „No tak ale snad je jasný, že…“
A protože je mi na slunce jasný, že nic není jasný a taky je jasný, že si každý myslíme něco jiného, tak tyhle dvě věty ráda označuji jako „poslední věty před katastrofou“.
Teda jasný mi to je, když se mě to přímo netýká. Když se mě to týká, je to samozřejmě komplikovanější 😊
A tak jsem přibližně domluvená s kamarádem, že bychom se v pátek mohli vidět. Bylo nějak moc práce, tak jsme se nedomlouvali víc. Mě je jasný, že vyrazíme po jeho práci a tak tam prostě jdu. Když už stepuju 15 minut před budovou, kde pracuje, trochu rozladěně mu píšu, on mě bere dovnitř, nechá mě si sednout na gauč v kanceláři a musí jít ještě něco zařídit.
Někde uprostřed myšlenek o tom, jak hrozně nerada čekám a co to asi všechno znamená, když mě někdo čekat nechává mi oči zabloudí k jeho nástěnce, kde je vyvěšený plakátek s velkým nápisem: „A COS ČEKAL?!“ Tak mě zarazí, jak mi to vyzrcadlilo myšlenky, až mi je to úplně stopne.
„Ty, co to tady máš na té nástěnce, co to znamená?“
„To tu mám jako takovou mantru pro sebe od doby, kdy jsem připravoval nějaký program pro děti (pozn. pracuje nízkoprahovém centru pro děti). Hodně jsem si na tom dal záležet, zabralo mi to spoustu času, bylo to skvěle odpřemýšlený, aby je to bavilo a ještě jim to něco dalo navíc. A když došlo na věc, někteří přišli pozdě, jiné to nebavilo, prostě to vůbec nedopadlo a já jsem byl naštvaný. Když jsem špačkoval v kanceláři, přišla za mnou moje kolegyně a roztomile s lehkostí pronesla: „A cos čekal, Peťo?“ A mě to došlo…“
A mě to v tu chvíli taky došlo. Strašně často říkávám, že nerada čekám. A mám to slovo spojené s mým časem a taky nerespektem k mé osobě. A přitom ho vůbec nespojuji s tím, že očekávám. Že očekávám, že se věci budou dít tak, jak jsem si je představila a jinak mě to rozčiluje nebo rozlaďuje. A že to je vlastně můj nerespekt k tomu, jak to mají ostatní.
Markéta Viehmannová
