Tak v Praze začal filmový festival dokumentárních filmů a moje bájo kamarádka, kterou jsem neviděla delší dobu, jde se mnou. Těším se moc. V kolik začíná film obě víme, zbytek domluvíme na poslední chvíli, však co, online svět tyto možnosti dává, no ne?
Hezky se vymydlím, učešu, dvakrát vyměním oblečení, těším se víc a víc. Je hodina před filmem, a tak asi přišel čas si napsat kdy a kde se sejdeme. HA, kde je mobil?
No tak, upřímně, že ho 2x týdně ráno hledám ve svém malém bytě v centru Prahy je běžné, ale už mám vychytaná místa, kde bývá. Není nikde. Proběhnu daná místa, nic. Proběhnu další možná místa, nic. Jdu i do koše na špinavé prádlo, do skříní, kde jsem naposledy byla před dvěma měsíci, nic.
Do prd…… Messanger, jdu jí napsat přes messanger přes počítač.
„Katko, nemám mobil, ve 14.30 v Lucerně pod tím koněm naopak. Buď tam. Nervím, ale stíhám.“
„Prozvoním tě, volám, hledej.“
No jóó, super nápad, ale já mám vypnutý zvuk i vibrace.
Už vybíhám z domu, další problém, nemám MHD lístek, který kupuji přes mobil a v kapse celou tisícovku, to mě řidič zabije a nic neprodá.
Ne, už nemám ani minutu, vybíhám z bytu. Co mě to tlačí na prsou? Že by infarkt z této situace? Ty vado, to je můj mobil. V této kapse? Teď? A to jak se stalo?
Taky se vám děje, že když vám někdo volá, zvednete mobil, začnete chodit po bytě a jak ho položíte, nemáte na hlavě brýle, co jste měli předtím a jejich nalezení je věc až téměř nemožná?
Jako národ máme v životě asi málo společného, ale tohle😊tohle ano😊
Irena Vrbová
