Bylo, nebylo, na jednom místě zvaném svět, se lidé dozvěděli, že existuje odpověď na to, jak být šťastný, zdravý, osvícený… no prostě cokoli, co si kdo jen bude přát, třeba i roztáhnout zlatá křídla a rozletět se.
Tahle dovednost, tyto vědomosti, toto poznání bylo někde schované. „No, taková vzácnost, to nemůže znát jen tak někdo a taky to nemůže být schované jen tak někde!“ A tak začaly se velké výpravy za poznáním. Někdo vyhledával a poslouchal ty největší (nebo občas nejhlasitější) myslitele, někteří se rozjeli hledat do všech koutů světa, někdo sledoval ostatní, jestli už na to nepřišli, aby zopakoval přesně to, co oni…
Čas plynul a lidé se předháněli: „Já už jsem o tolik dál, než Vy! Však Vy jste zatím nevystrčil paty z města!“ „Vážený, já jsem se naučil nazpaměť myšlenky všech velkých filozofů, zatímco Vy jste si dával pivo v zájezdním hostinci.“
A zatímco se takhle dohadovali, jeden vyloženě „prostý“ člověk si tak sám pro sebe přemýšlel. „Ta odpověď by přece měla být pro mě, jak mi ji může tedy říct někdo jiný a proč by měla být schovaná někde, kde jsem nikdy nebyl?“
A tak si nesbalil svých pět švestek na cestu, ale vzal si krumpáč a lopatu a začal kopat na svém vlastním dvorku. Rozbíjel kameny, odhazoval kopice hlíny, přesekával kořeny… bylo to těžké, po prvním dni byl celý sedřený, špinavý od bláta a nadýchaný prachu…
A druhý den vstal a začal zase znovu. A protože mu ještě nikdo nevysvětloval, že má hlavně myslet pozitivně, občas z díry zaznělo: „Teda, to jsem si ale vymyslel blbost!“, „Sakra práce…“ anebo „Další šutr? Já se na to taky můžu…“ a kopal dál.
Až najednou něco povolilo a hluboká jáma se tryskem začala plnit vodou až to člověka vymrštilo zpátky na dvorek a ten se celý zmáčený a zablácený začal vedle jámy smát.
Nikdo jiný si toho ani nevšiml. A taky čeho že? Tak si chlapík vykopal na dvorku studnu, to je jeho věc. A taky že byla, taková věc, ze které už po zbytek života čerpal.
Markéta Viehmannová
