Vůbec některým věcem nerozumím, ale nějak cítím, že mi je líto, že mnoho českého majetku zmizelo v rukou zahraničí. Už dávno, před mnoha lety. A že málokdo „pípnul“. Tak to je asi dobře. Já ráda nakupuji věci v malých českých maloobchodech, gór když prodavače za nějakou dobu již znám. Téměř zmizely, ale poslední roky se vrací. Tak mám snad naději😊Jsem odjakživa fanda českých firem, baví mě určitá složka českého umu.
Co mě ale nebaví, jak je šíleně náročné poslední roky najít do firmy pracovníky/kolegy. A tak, aby bylo na mzdy a my mohli plout dál, nezbylo mi letos než sáhnout po dvou Afghankách. Je jim 17 a potřebuji 2-3 lidi brigádně, už roky. Českých teenagerů je asi taky dost, ale mám smůlu. Z velkého množství s pokorou vydrželi během 15 let tři na delší dobu. Zbytek to zkusil, někomu se zdálo, že dostává málo peněz, někomu se vyloženě nechtělo pracovat, někomu se nechtělo ráno vstávat, atd. atd…důvod za důvodem, odraz naší doby. A tak beru odvahu a zkouším ty dvě😊
„Hele, jak zvládneme zaškolení? Je to práce na PC? Vyžaduje to trochu znalost našeho prostředí z právního hlediska, sice malinkou, ale no…“, ptá se mě kolegyně.
„Znám je trošku, naučily se šíleně rychle plynně česky, na jedné to dokonce nepoznáš, na druhé trošku poznáš. Nezbývá než věřit. Zkusíme první měsíc…“, odpovídám.
Odpracovaly první měsíc. Ano, museli jsme jim dát víc času. Ale výsledek byl super. Takový z těch tří přeživších českých dětí mělo jedno. Posílám tedy, kolik si vydělaly. Za chvíli přichází odpověď:
„Jejku tolik, čekaly jsme méně. A můžeme pracovat dál?“
Každý měsíc se mě ptají, zda mohou pracovat dál. Já po tolika letech prožívám pocit vděku od někoho, komu dáte práci. Ty dvě holky mi dávají daleko víc než tuší. A já vím, že nikdy nepřestanu být hrdá na Čechy a nikdy nepřestanu věřit, že tyhle momentky mohu zažívat i s nimi. Laskavost, úcta, respekt….
Irena Vrbová
