Je to už 27 let, co jsem hluboce začala milovat běh. Miluji na něm vše, zrychlený tep mého těla, chvíle, kdy mi přijde, že už nemohu, na druhou stranu pocity, kdy lítám a přitom jen běžím. Běhám ráno, kdy lidé nádherně voní, kdy je vzduch čistší, hlavně v létě.
A to vše někdy proložím závodem. Bývá na nich úžasná atmosféra. A je to takový svátek jednou za čas. Vyprat si tričko, trenýrky a čepičku, pořádně se vyspat, ráno vstát a jít za kamarádama, které vlastně neznám, užít si běh.
Když jsem běžela svůj první maraton, žila jsem z něj ještě dva měsíce. Sice jsem běžela bez přestávky a bylo to náročné, ale pamatuji si lidi kolem, spoluběžce i fanoušky. Pamatuji si občerstvovací stanice. Pamatuji si hudbu na určitých místech závodu. Pamatuji si cíl, kde jsem padla na kolena únavou, ale pak přišla chvíle, kdy mi bylo líto, že už to skončilo.
Letos běžela svůj první maraton moje sestra. Rozhodla jsem se, že ji podpořím a čtvrtinu jsem běžela s ní.
Nezastavily jsme se ani na jedné občerstvovací stanici, v podstatě nepila. Běžela a každý zaběhnutý kilometr ji mobil hlásil, za kolik ho uběhla. Ničeho jiného si nevšímala. Doběhla do cíle a pak spěchala, večer hrála ještě druhé housle na koncertě.
Kamarádka, která vše sledovala jako divák mi říká: „Hele a užila si to vůbec?“
„Nevím, fakt nevím, snad ano. Byl její sen běžet maraton. Ale vlastně nevím. Možná ten sen byl jen ho uběhnout.“
Následující noc jsem skoro nespala. Měla jsem zničené tělo z toho krátkého běhu vedle ní jako nikdy předtím. „Co se stalo?“, ptalo se mé vnitřní já.
Jak vyčerpávající může být, když vlezeme „žít“ na chvíli energii a styl života někoho jiného. A to trvalo jen hodinu. Nicméně velice hutnou hodinu, kde se nedalo lhát do vlastní kapsy.
Dva dny na to jsem zaběhla ráno stejný časový úsek, za stejný čas, svým stylem, svým temperamentem, svým vnímám krásy života a doběhla jsem naprosto svěží.
Člověk by měl vnímat, co v životě potřebuje zachovat jen své a co může sdílet a s kým. Aby neztratil sám a nevypadlo to, co ho nabíjí.
Irena Vrbová
