Říká mi můj kamarád: „No, hodně mě zarazilo, jak se moje přítelkyně chovala, když se vše začalo kazit. Najednou byla tak nepříjemná. Ale bylo to opravdu náročné, tak je to asi pochopitelné… ona je normálně v pohodě.“
No, ne nadarmo říkají staré „babské“ rady, že pokud si chceš prověřit, jestli s někým máš spojit životní cestu, vezmi ho na několik dní do hor a uvidíš. Hory jsou totiž o něco méně milosrdné než my lidé a nemají potřebu zajistit, aby vše probíhalo hladce. Dřív nebo později dojdou síly, začne pršet nebo třeba jen vypadne elektřina a „krize“ je na světě a …ukáže se charakter.
On se vždy utváří a ukazuje ve chvílích, kdy to pro nás není jednoduché. Když v nás začnou bojovat dvě síly a teprve se má ukázat, která zvítězí. Charakter se netříbí, když se nic neděje, když nás nic nebolí. Když vše vychází tak, jak má, tak proč nebýt „v pohodě“? 😊 Ale být „v klidu“, když nic není, tak jak má být, to začíná být umění…
Já vím, nikdo to nemá rád, když je krize, když se něco „hroutí“.
Ale kdybychom sobě i druhým stále jen umetali cestičku, nikdy by v nás nebyl ukován „bojovník“, který může jít tam, kam jsme si zatím ani nepředstavovali.
A kdybychom sobě i druhým stále jen umetali cestičku, možná bychom jen zavírali oči předtím kdo doopravdy jsme my sami a kdo kráčí vedle nás.
Markéta Viehmannová
