Můj jeden děda šel v noci na záchod, zakopl a umřel. Můj druhý děda umíral dlouho. Bývalý atlet a celoživotní Sokol. Ještě v 80 letech chodil každé pondělí a čtvrtek do Sokola. Starala se o něj máma, zdravotnice, chtěla ho mít doma. Tu techniku péče zvládala na nejlepší. Tu láskyplnou část na konci už vůbec. Nedivím se, být 24hodinovou pečovatelkou, do toho chodit na plný úvazek do práce, mít dvě děti, manžela a zahradu. A to jsem si asi na všechny její role teď nevzpomněla. Je taky „jen“ člověk.
Mrtvého jsem ho našla já. Ležel klidně a mně pak asi deset let v noci chodil do pokojíku a strašil mě, babička, která s ním žila přes šedesát let, to zvládla líp než já. Teď už bych to líp zvládla taky, asi čím je člověk starší, něco zvládá líp a něco zase naopak hůř.
A tak se od té doby děsím duchoďáků, nebo spíš nevyvolávají ve mně dobré pocity.
Zřejmě ten nahoře se asi rozhodl, že to u mě definitivně vyřeší a nadělil mi do života sedm domovů s touto péčí a já s nimi jsem v nějaké míře víc v kontaktu.
A tak tam sedím a povídám si s panem ředitelem. A najednou se mi chce na „malou“ potřebu.
„Dám vám klíček, půjdete chodbou a pak doprava.“
Jdu a najednou se ocitám na chodbě, kde oni sedí, jejich klienti. Každý nějak, ve své poloze a prostoru bytí. Jdu plaše, nečekala jsem to. Cesta zpět je už jiná. Vypadnu ze záchoda, ještě si upravím kalhoty. Bohužel nebo bohudík nepatřím mezi ženy, které mají vše naprosto dokonalé a než vylezou z WC vše prohlédnou. Proto ty dlouhé fronty na dámských WC😊
Zvednu hlavu a tam sedí stařík, tak 85? Koukám na něj, nějak mi vzal pozornost a stojím. A on se najednou pohne, začne se smát a mávat na mě. A mně se tam s ním chce zůstat. Jenže nemůžu, musím se vrátit.
V kanceláři dosednu před hlavní vedoucí pečovatelek. Má oči, že nemusí mluvit, umí vyjádřit soucit očima a tam slova nebývají potřeba. Člověka se v takových očích rád topí, nejsou vidět často.
„No, on vám vrátil to, co jste k němu vyslala. Dala jste mu pozornost a je z vás cítit zájem a pochopení, naši klienti na toto reagují a moc hezky. To je to nejvíc, co jim my můžeme dát.“
Ze mě neřízeně vypadne:
„Pokud skončím v domově důchodců, tak chci, abyste se o mě starala Vy…“
Irena Vrbová
