Taky jste někdy skončili na pohotovosti? Bohužel můj dvorní zubař má dovolenou. Naštěstí v totální bolesti znásilním jeho zástup a bere mě do ordinace.
Sedám do křesla…i přes tu bolest cítím něco, co jsem u lékaře už dlouho necítila. Ona je se mnou. Nevím, jak to popsat, řeší můj až moc komplikovaný zub, ale pořád je se mnou.
To jednoduše cítíte, zda druhý s vámi je, „vidí“ vás, soucítí, ať už romanticky či prakticky…zde spíš prakticky…
„Já se ten zub bojím otevřít, nemám ani tolik času,“ říká tak nějak v obavách.
„Tak ho neotevírejte, rozřezejte to nahoře, jde to?“
„Jde, ale bude to šíleně bolet, musím vás napíchat pod nos, to bolí nejvíc. Dáte to?“
„S vámi dám cokoli, píchejte.“
Po 30 minutách hotovo a mně se motá hlava, mám problém sedět a čeká mě cesta autem skrze celou Prahu. Chytá mě za ruku a dívá se na mě, nadechuje se, ale zastavuji ji gestem a jen stisknu víc její ruku. Za pět minut se zvedám bez motanice.
Cestou si vyzvedávám anitibiotika a dost silné léky na bolest. Ale nakonec několikrát večer poslouchám kus nahrávky Bláznovy ukolébavky, kterou mi nazpívala a poslala kamarádka. A přichází i romantický soucit. Takový dárek mi dlouho nikdo nedal.
Je tohle vůbec možné? A tohle musím zažít skrze totálně bolavý zub?
Ale co je podstatné, dostala jsem pořádnou dávku víry v lidi.
Irena Vrbová
