Máme v domě v přízemí dva obchody. Jeden je finančně stabilní, mají ho v pronájmu Vietnamci již několik let a platí jako hodinky. Druhý se potácí, zatím si ho pronajal vždy Čech, zjistil, že se neuživí a skončili jsme s dluhem.
Nedávno jsem po nedělním obědě u Vietnamců nakoupila pivko pro kamarádku, pro sebe vínko, že k ní zajdu na nedělní „kávu“. Kupuji, jen podvědomě vnímám čtveřici dětí ve věku kolem patnácti let před obchodem. Po mém odchodu, vbíhají rychle dovnitř…a křičí na vietnamskou paní pozdravy jako by ji znali léta, v mém slovníku jako by s ní pásli za mlada husy. Nedává mi to, obracím se a vracím se. Rozrazím dveře a celou čtveřici uvedu do stavu štronzo jen pohledem. Po chvíli jeden z nich vezme žvýkačky a zaplatí. Jak rychle vběhli, teď rychle vybíhají.
Paní jde ke mně se slzami v očích a děkuje: „Už párkrát mi něco ukradli, dnes ne, děkuji Vám…“
Kamarádce poté vyprávím svůj příběh. A ona mi říká: „A Ty sis nevšimla už dávno, kolik dospělých lidí Vietnamcům v obchůdkách automaticky tyká?“
Koukám na ni jako ve snu…nevšimla…
Ano, možná vietnamština nemá vykání, to já bohužel netuším. Neumím vietnamsky. Ale tak nějak ctím Českou zemi, nikdy bych ji neopustila a ráda bych, aby všichni příchozí k nám ctili naše zvyky. A tak nevím, jak to mají poznat, když je často před nimi nectíme ani my… Necháme se semlít tornádem emocí a krásné křivky jednotlivých bytostí se mění v šeď bez rozdílu…
Zvoní mi telefon, musím jít. Hledám znovu a zase podnájemníka do druhého obchodu. Snad už konečně volá někdo, kdo bude platit nájem. Zatím nám na opravy domu z roku 1953 pomáhá jen nájem Vietnamců…
Irena Vrbová
