Když jsem byla dítě, byla jsem nejživější v kolektivu a ještě k tomu zrychlená. Na jednu stranu bylo mé dětství neskutečný fičák, na druhou mi dospělí často nadávali. Jako jednou maminka chlapečka, který si s námi hrával a už nevím, proč, jednoho dne mamince žaloval, že si s ním hrajeme málo. Maminka nelenila, oblékla se a vlítla na mě. Proč na mě? Nějak přirozeným výběrem dle Darwina jsem tu ulici vedla.
Pamatuji si, jak přicházela, jak na mě řvala a jak jsem pak skončila doma v hrozně silném pláči. Až třesavém. Víc už nevím. Je to moc let.
Čas plynul a na mě sem tam za život přišla myšlenka (v různých situacích), zda nejsem zlý člověk. Když mi přišla obálka s modrým pruhem a já ji vyzvedávala na poště, měla jsem divný pocit, co jsem vyvedla. Až mi jednou kolegyně v práci říká: „Co blbneš? Jsi vrah či co?“
To mě zarazilo. Vždyť má pravdu. Ale proč se mi tohle děje, zůstalo nevysvětleno.
Až jednoho dne. Je mi 45 a jdu ulicí. Přijela jsem k rodičům vlakem a jdu k nim domů. BUM proti mně jde ta maminka z tehdy. Bydleli a dosud bydlí ve vedlejší ulici, okamžitě ji poznávám, ona mě ne.
„Dobrý den,“ říkám, když ji míjím. Letmo se otáčí a chce jít dál.
„Tak to jste vy, co jste na mě tak řvala?“, otáčí se s nechápavým výrazem. „Tak vy na mě ječíte jako protržená a ještě si mě nepamatujete? To snad nemyslíte vážně!“
„Promiňte, ale já vás neznám.“
„Neznáte? A když jste na mě ječela, tak jste mě taky neznala? Tehdy, když mi bylo sedm. Já jsem jméno + příjemní.“
Ztuhne. Něco se děje, protože mění výraz, očividně ví, kdo jsem. Nezvládá moji emoci a začíná „nabírat.“ Je jí už hodně let.
Ustupuji a odcházím. „Nashledanou.“
Je ráno. Byl to sen, který jsem si uvědomila až během dne. Ne celý, jen jeho druhá půlka byla snem. Ta paní mě v 1982 opravdu neadekvátně seřvala a poděsila a nechala ve mně stopu na desetiletí. Ve snu se stal zázrak.
Včera jsem vyzvedávala na poště dopis s pruhem, odesílatel byla Kriminální policie, pobočka Brno. A já se poprvé nechvěla….
Něco se přihodilo a možná až za pár dnů, týdnů mi to dojde celé…ale asi jsem lehčí…
Irena Vrbová
