Některá data, respektive jejich používané označení jsou tak zažitá, že většina lidí ví, o čem se mluví. Tedy aspoň Ti, co už jsou nějakou chvíli dospělí. Osmačtyřicátý (1948), před okupací (1968), před revolucí (1989), před krizí (2008), před covidem. Jedná se většinou o z nějakého pohledu významné události, i když často ne v tom dobrém.
Posledních pět let takových bylo na můj vkus až moc. Skoro jako by nás nějaká neviditelná síla nutila definitivně se rozhodnout, na jakou stranu se přikloníme. Zda na tu, ve které vítězí láska, lidskost, pochopení a respekt nebo na tu temnou. Pomyslné nůžky mezi oběma se stále více otvírají. Někdy je to smutné, protože mi přijde, že zlo je víc slyšet.
Jednou takovou byla událost těsně před Vánoci. Jeho povaha nemohla nechat snad nikoho netečným. Rozhodla jsem se zajít zapálit svíčku před budovu Filozofické fakulty za všechny zasažené touto tragédií. Zapálila jsem svíčku a zůstala chvíli stát v tichu. Ta chvíle mě přemohla tak, že jsem stěží zadržovala slzy. Koukla jsem na paní vedle sebe a byla na tom úplně stejně. V tom pohledu bylo vše. V tu chvíli neexistovala žádná slova, která by mohla vyjádřit můj pocit, ale přesně vím, že ta paní to vnímala úplně stejně. Hráz se protrhla a oběma nám začaly téct slzy. Ta úplně cizí paní mě beze slova objala. Byl to okamžik v tichu. Už vůbec nevím, jak paní vypadala, jak žije a jestli vůbec mluvíme stejnou řečí. Naše srdce v tu chvíli promluvila tak hlasitě, že to ticho zcela přehlušila. Jen srdce dokáže takto silně promlouvat beze slov.
Šárka Sonnková
