Kolegyně má svoji osobní trenérku, ke které chodí už několik let. Nedávno povídá: „Mě baví, že je na mě drsná“. V tu chvíli jsem si pomyslela. „Tak to ani náhodou. K nikomu takovému bych na tréninky teda nechodila.“ Ale jak se říká, že čím víc je člověk přesvědčený o tom, že tohle by v žádném případně nikdy nedělal/neudělal, tak to dřív nebo později dostane naservírované do života. 😊 A ještě čím víc se toho má na té situaci naučit nebo čím větší lekci pokory potřebuje, tím méně je z té situace úniku.
Baví mě hrát volejbal, ale jsem spíš takový samouk. V minulosti jsem se sice nějaké základy naučila, ale není to žádná sláva. A i když každý týden chodím volejbal s partou kamarádů hrát, tak je to spíš takové plácání než pořádná hra. Takže jsem začala hledat nějaké tréninky volejbalu pro dospělé. Měla jsem štěstí. Našla jsem jeden celkem blízko. Dokonce mají kurzy různých pokročilostí a první hodina začínala za 14 dnů. Ideální stav.
Přihlásila jsem se a vyrazila na první „trénink“. Natěšená jako školáček, když jde do první třídy, jsem přešlapovala před školou s velkým předstihem. Za chvíli po mě přišel další „spolužák“ a začali jsme si povídat. „Moje žena chodí na tréninky ve středu k tomu stejnému trenérovi a říkala, že je celkem drsnej,“ povídá. Ajajaj. Co teď? Mám jít rovnou domů? No ale už jsem se jednou rozhodla, tak hned nebudu utíkat, no ne?
Převleču se a trošku nervózně čekám, co se bude dít. A pak už to jde jedna dvě. Trenér na nás místy řve, honí nás, opravuje, sekýruje, znovu a znovu nutí věci opakovat. Je drsný ve smyslu přísný, ale i hodně lidský. A já s tím nemám nejmenší problém, ale naopak jsem na konci tréninku naprosto nadšená a ještě dlouho pak nemůžu doma usnout. Druhý den si v tělocvičně zkouším vše, co mi na tréninku nešlo, abych to za týden uměla líp.
Ono je to vlastně úplně stejné jako se šéfem. Pokud nedovolí nikomu uhnout z jeho povinností a výsledků a zároveň je lidský, tak by pro něj jeho lidi dýchali. Jen se toho často šéfové možná zbytečně bojí.
Šárka Sonnková
