Stále se mi vrací chvíle, kdy mě v noci vzbudil řev. Nevím vlastně kdo to byl, jediné, co mě v první chvíli napadlo bylo: opilý bezdomovec, mladý frajírek, co jde z flámu. Prostě mě štvalo, že mě vzbudil. Ale pořád slyším ta slova, která stále znovu a znovu vykřikoval. SVOBODA! SVOBODA! SVOBODA! Jak silné je to slovo, jaký silný význam má. Pro každého to znamená úplně rozličnou věc, a přesto ta podstata je stejná.
Co mě vlastně inspiruje k psaní? V čem tkví ta touha něco tvořit, kdy se v nás zrodí ten moment začít? Kde hledat podstatu věcí? Většinou nás něco nebo někdo inspiruje. Ale ta příčina jsme hlavně my samotní. Je to náš hnací motor někam se posouvat. Ano, my všichni potřebujeme inspiraci, stejně jako auto benzín, abychom mohli uhánět kupředu.
Ať se nám to líbí či ne, někdy až poté si uvědomíme, co nebo kdo byl pro nás inspirací. Musím přiznat, že mou velkou inspirací je můj vlastní syn a byl jí dříve, než se vůbec narodil. Toužila jsem po něm, a proto jsem musela spoustu věcí ve svém životě změnit. Ještě, než přišel na svět, měla jsem v plánu ho v půl roce přenechat chůvě a znovu se věnovat kariéře a vydělávání peněz. Jenže když jsem ten malý uzlíček držela v náručí, bylo mi jasné, že můj život už není o mě a návrat do pracovního procesu se prodloužil. Dnes je mu osm let a stále a zas a znova mě dokáže překvapit. Před pár dny mi říkal: „Mami, já bych nikoho z rodiny nevyměnil, ani kdyby mi nabízeli miliardu.“ Rodina je totiž nejdůležitější. Na co být boháč, když nemáš rodinu? Doufám, že i já pro něho budu vždy tou nejhezčí inspirací.
Markéta Provázková
