Denně se potkávám na schůzkách a majiteli nebo řediteli firem. Větších, menších i těch úplně malinkých. V poslední době se jako červená nit většinou schůzek vine čím dál častěji téma hledání lidí. Napříč všemi obory. A téměř všichni se shodují na tom, že lidi prostě nejsou. Někdo kvůli tomu musí odmítat zakázky, někdo na hledání lidí skoro rezignoval, někdo dokonce zvažuje, že firmu úplně zavře.
Ale jsou i výjimky.
Usedám ke stolu s majitelem stavební firmy, která sídlí asi 15 km od kraje Prahy. Majitel je usměvavý muž okolo padesátky. Ve firmě je příjemná atmosféra a čilý ruch. Majitel hrdě vypráví o tom, jak se jim zákazníci vrací a jak se za poslední dva roky rozrostli. V posledním roce jsme nabrali 9 nových lidí a většina tu zůstala. Máme tu několik otců se syny.“
To mě zaujalo. To není obvykle to, co mi většina majitelů, obzvlášť ve stavebnictví říká.
„A jak jste vlastně ty lidi hledal?“ ptám se.
„Vlastně nijak, většinou se mi ozvali sami, že u nás chtějí pracovat “ zní jeho odpověď.
To mě zaujalo ještě víc.
„Víte, já jsem na ty svoje lidi neskutečně pyšný. Oni umí odvést skvělou práci. Mně baví klientům navrhnout netradiční řešení a oni to pak perfektně převedou do reality. Často si je klienti při předání zakázky chválí. Práci nemusíme shánět. V podstatě všechny zakázky máme na doporučení. Jasně, že to není vždy jen růžové a občas mě dokážou pořádně naštvat. Ale umožňují mi plnit si svoje sny a já chci, aby se u mě cítili a měli dobře.“
Po schůzce se nad tím víc přemýšlím. Čím jsou si majitelé, kteří to vnímají stejně, podobní? Nejspíš tím, že i přes všechny negativní zkušenosti neztratili lásku a respekt k lidem. A k těm, se kterými pracují obzvlášť.
Šárka Sonnková
