Někdy nevím, zda mám mít ze sebe radost nebo být smutná.
Každý se životem nějak poznáváme, ale někdy se to poznávání děje také skrze všímání druhých:
„Paní Vrbová, ta Vaše holka by mohla mít samé jedničky, ale ona všechny písemky odevzdává jako první, kéž by nebyla tak zbrklá a alespoň si to jednou zkontrolovala…“ To mi bylo sedm.
„Irenko, já u Tebe musím dávat pozor, co kdy říkám, protože Ty to začneš vždy tak rychle řešit, že já jsem často ještě ve stavu úvah a Ty už máš hotovo.“ To mi bylo dvacet.
„Hele, ještě se neoblíkej, já teprve snídám, sedni si a já Ti řeknu, až se začneme oblékat.“ To mi bylo třicet pět.
„Ireno, jak zvládáte ten covid? Vaši firmu museli už několikrát zavřít za poslední rok. „
„No, já zatím nesáhla na finanční rezervu, vždy mě něco napadne dřív, než si vůbec ostatní v týmu všimnou, že se na nás řítí krize.“ To mi bylo, no už hodně😊
Někoho svojí „zrychleností“ dovádím k šílenství, někdy tím zachraňuji situace pro ostatní nezachranitelné. Nic není mezi tím.
Kdyby všechny ženy během návštěvy divadla nebo koncertu čůraly na záchodcích tak rychle jako já, je vyřešen celosvětový problém front na dámských toaletách.
Maminka se snažila tento rys ve mně od malička změnit. Prostě chtěla ze mě mít jiný typ génia, než jakým jsem už byla.
A tak poslechnu svoji guru, která říkává: „Já nejsem dál než Ty, já jen se sebou už umím daleko víc žít.“
Irena Vrbová
