Já dnes ráno jela do práce, autem. Jsem z Prahy a jezdím ráno z centra směr okraj Prahy. Z centra bývá prázdná silnice, naopak směr do centra bývá naprosto plný a jede proti mně kolona z Jesenice. Jede a hooodně pomalu. A jak si tak jedu, tak najednou z jednoho domku chce vyjet pán a bedlivě sleduje, aby někoho nenaboural. Zpomaluji, blikám na něj, ať vyjede, čekám. A jak tak čekám, tak sleduji tu kolonu proti mně. Auto v protisměru muselo také chvilinku počkat, než pán vyjede a řidička v něm kroutí hlavou, kouká na něj a kolem hlavy jí běhá – nechápu, blbec, brzdí provoz. Emoce na hraně vzteku. Pán vyjede, srovná auto, poděkuje mi a jede. Paní se posouvá o dva metry, které za tu chvíli ztratila. Tak si říkám: „Mávnu na ni a usměju se. Uvidíme, co to udělá.“ No… všimla si mě… a kolem hlavy ji asi proběhlo: „Ty jo, a ta si dnes taky něco šlehla…“
A teď sedím a píši pro vás článek jako to tady v Portu děláme. A snažím se najít odpověď, co nás během dne žene do stavu, aby nás den bavil. Ať děláme cokoli, aby nás jednoduše bavil. Každou neděli běhávám v hradeckých lesích 3-4 hodiny času. Je to dlouhý čas a sem tam se mi stane, že už mě to nebaví, že se mi už nechce… a vím, že pokud v té chvíli proti mně proběhne jiný běžec, cyklista, bruslista nebo chodec a usměje se, tak můj náboj jde nahoru. Vždy.
Jak moc v životě dělá úsměv a porozumění v dané chvilce. Maličkost, která umí divy!
Tak vám dnes přeji mega krasný den 🙂
Irena Vrbová
