Už pěknou řádku let nadávám na svoje vlasy. Jsou takové nijaké, jemné, je jich málo a vůbec mě trápí to, že si nedokážu každý den udělat na hlavě něco, co by vypadalo hezky.
Chtěla bych, aby to bylo jinak a asi na to myslím i poměrně často. Ale když začnu přemýšlet o tom, že se o ně budu lépe starat, začnou se mi v očích protáčet koruny. Kdybych chodila často ke kadeřníkovi, nakoupila vitamíny, drahé kvalitní produkty a bůh ví, co ještě, no to si prostě nemůžu dovolit, jenom kvůli vlasům a navíc by to jistě nemělo zaručený výsledek. A tak to nějak koulím, kupuji, co je rozumné a občas si postěžuji kamarádkám a tak plyne čas…
Před dvěma měsíci jsem se úplně náhodou zamilovala do jedné výtvarné techniky, od té doby asi neuplynul týden, kdy bych si nekoupila nějaké barvy, plátna, konturky, lak…nebo cokoli co s tím souvisí. Shlédla jsem hodiny videí, abych se zdokonalovala, a v jednom jsem narazila na to, že lze barvy rozmývat fénem. Ani chvilku jsem neváhala a svým nejlevnějším cestovním fénem, který mám roky a používám ho denně, jsem si novinku vyzkoušela.
A najednou mi začal vadit. Byl nedostačující. Nemá foukání na studený vzduch, to může barvám vadit a ovlivnit výsledek, nemá správný nástavec, nemá dostatečnou sílu… Netrvalo ani dva dny a vybírala jsem v elektru nový, asi 4x dražší než můj dosavadní. Ani chvilku jsem neváhala, že je to potřeba, prostě jsem to chtěla. Ne kvůli svým vlasům, ale kvůli svým barvám.
Chtít a chtít může být velký rozdíl a asi je občas třeba si přiznat, že to, co chci a nemám asi zatím prostě jen není moje priorita. A možná pak na to trochu míň nadávat nebo si z toho tu prioritu udělat…
Markéta Viehmannová
