Kdysi jsem pracovala v organizaci, kde jsem měla na starosti odbornou sociální práci s klienty. A protože jsme byli neziskovka, spolupracovala jsem s kolegyní, která měla na starost fundraising, tedy sháněla pro nás peníze, kde se dalo.
Byla ukázkový extrovert, milovala společnost lidí, dokázala se hned s každým bavit a všude jí bylo plno. Dá se říct, že se pro tu práci narodila a rozhodně to bylo vidět na jejích skvělých výsledcích. Neměla žádné hranice, vždy se dokázala dostat všude, kam potřebovala a neodešla, dokud neměla, pro co si přišla.
A mě? Mě vytáčela do běla! Proč? Protože jí bylo všude plno, neměla žádné hranice, vždy se dokázala dostat, kam potřebovala (třeba do mé kanceláře, aniž bych o tom věděla), a zároveň se nehnula, dokud nedostala, co ode mě právě teď potřebovala.
Vzpomenu si na to pokaždé, když se s nějakým šéfem bavím o pravidlech ve firmě a slyším tohle: „Já tam má skvělé lidi, nechci je úplně demotivovat tím, že je sešněruji pravidly, nechci, aby se z mé firmy vytratila lidskost. Jen mě štve, že do toho občas musím skočit, protože se mezi sebou zhádali…“
A já si říkám, jak bych za pár pravidel od šéfa byla tenkrát neskutečně ráda. Kolegyně byla skvělá v tom, co dělala. Já jsem dělala svou práci také dobře, a to nejspíš právě proto, že jsem byla úplně jiná než ona. U nás obou by byla škoda, kdybychom se měnily v tom, v čem jsme nejlepší. A právě v téhle čistě lidské/mezilidské věci pro nás šéf udělá maximum, pokud dokáže dobře rozkreslit hřiště. Tak, abychom mohli volně běhat a zároveň se jeden druhému nepletli, vlastně nechtíc, pod nohy.
Markéta Viehmannová
