Když jsem nastoupila do svého prvního zaměstnání, tak se mě šéf zeptal, zda mám nějaké podmínky z mé strany. Byla to pozice ředitelská ve firmě o čtyřiceti lidech. On, jako majitel, měl cíl, že už nebude v práci každý den. Má odpověď byla:
„Každý rok bych na celý měsíc vkuse chtěla zmizet někde ve světě.“
„Není problém,“ zněla odpověď.
Uběhlo téměř dvacet let, kdy jsem si znovu na tuto jeho reakci vzpomněla. I na to, jak měl nastavené mzdy, fixně a zvyšoval, když někdo moc škemral nebo naopak působil dojmem, že by mohl dát výpověď.
Na základě čeho mi to tehdy slíbil? Vždyť chtěl být pryč z firmy…chtěl, abych to já řídila…kde bral jistotu, že mohu každý rok odjet na takovou dobu? Lhal mi? Nelhal, on by to dodržel. Způsobem, jaký by se mu nelíbil. Za cenu ztráty toho, co si přál on, ale to dle mě vůbec netušil.
A tak jsem u něj nastoupila a desítku let pracovala. Pocházím z rodiny, kde jeden rodič pracoval ve státní správě, druhý na HPP jako projektant. Doma mě naučili zodpovědnosti, ale nedali mi do vínku, co je to zodpovědnost podnikatelská. Často jsem slýchala doma větu – no, ten podniká, ten má hodně peněz. A asi jsem sama netušila, co tato věta způsobovala u mě. Jak pokrouceně jsem poté svět jedné menší firmy viděla.
Plně jsem si to uvědomila až když nastoupila krize v 2009, že firma má jen to, co vydělá, že není, kde jinde brát. Že když se musí, tak se musí. Touhy netouhy.
I jsem pochopila, že dokud tohle budu vědět jako jediná ve firmě, pořád je to málo. A….že můj největší úkol je tohle mým lidem ukazovat, učit je, pracovat na jejich „vidění“, vnímání.
A nejen slovy, to je až moc málo, i svými činy.
To, co člověk dělá, je to, kým je. To, co člověk říká, je to, kým by být chtěl.
Jen mluvit se svými lidmi je málo.
Říkat lidem, že mají být zodpovědní je zcela něco jiného, než lidem mzdy nezvýšit, protože se nám zvedly náklady a víc peněz zatím přitékat nezačalo. A zda začne, není jen na mně, ale i na nich.
Bojíte se?
Pak se nic nezmění. Zodpovědnost vašich lidí je odraz vás.
Irena Vrbová
