Ráno, když vstanu, uvařím si kávu a zapnu oblíbený mix songů na youtube. Sem tam mi do této idylky vlítne reklama nějakého doktora přes krásu, jaký bych měla používat krém a kam jít na víčka😊
Ale stejně, budu potom hezčí?
Přišla ke mně před pár lety. Měla smutné oči, ale stejně v ní byla jiskra. Už značně zažehnutá, ale byla. Někde hluboko v ní byla perská krása žen. Ta, co vyzařuje hrdost a vnitřní sílu, co vám vyrazí dech už při prvním dotyku vašich očí.
Bála se projevit svůj názor. Byla plachá.
A tak jsem ji nechala povídat. A povídala dlouho, více než rok. O celém svém životě, o celém svém manželství. Tatínek pruďas, manžel macho. Byla zarostlá mechem hlubokého nezájmu druhé strany. Byla málo vidět. Byla milá a hodná.
Ale cítila jsem, že neztratila víru v život. Roky si lámu hlavu, proč někteří lidé v Osvětimi přežili a někteří se „zlomili“. A nemám jinou odpověď než stupeň víry v život. Ona ji měla.
Byl můj sen vidět to, co je pod mechem. A tak jsem ji poslouchala. A poslouchala a stále více a více viděla, jak je neskutečně krásná. A nemohla se udržet, abych jí to po každém setkání neřekla.
A pak se to stalo. Vyměnila si na facebooku fotku. Nával komentářů, kde se stala ta změna, odkud přišla ta proměna, zda má nového muže. Jeden kompliment za druhým.
Nového muže nemá, ani nezměnila značku pleťového krému, ani nebyla na plastice. Jen našla někoho, kdo ji „vidí“ a začala vidět sebe.
Irena Vrbová
