Ráda se sem tam toulám večerní Prahou. Baví mě přemýšlet, jak to tam vypadalo dříve, třeba za Karla IV. 😊 A jak se vůbec jako lidé měníme. Role muž/žena, dobro/zlo ve světě, a tak nějak, prostě tohle mě baví.
Stojím tak nedávno opřená na Karlově mostě a dívám se na vodu a v tom mě osloví cizinec. Nejprve se chtěl jen na něco zeptat, ale nakonec jsme si povídali až do půlnoci. Vypadlo z něj, mimo jiné, že je bývalý voják v Afghánistánu. A tak jsem sebrala odvahu a zeptala se ho, zda někdy zabil člověka ve válce, a zabil. Vyprávěl mi, jaké to bylo, když to udělal poprvé…
„Bylo to šílené…v prvních chvílích jsem nevěřil, že jsem to udělal já…že to jsem vůbec já. Když jsem se ráno probudil, tak jsem zjistil, že ano, že i to jsem já.“
Jak moc vlastně známe sami sebe, čeho jsme schopni, i čeho nejsme. V různých situacích, v různých vztazích, v našem celkovém bytí. Děje se toho kolem nás tolik, že často nemáme ani minutu času během dnů, měsíců se zastavit a podívat, co teď dělám, na co teď myslím, co mám rád a co nemám. Proč dělám tohle a proč tohle. Hledat odpovědi o sobě v sobě. K čemu? Abychom viděli, kde je nám hodně dobře a jak to udělat, když nám není dobře. Žít život, který nám dává smysl jako celek. Znát sebe sama je nejhlubší lidské umění, které jsem kdy poznala.
Irena Vrbová
