Dva roky jsem budovala tým dvanácti lidí a myslela jsem si, že je i vedu. Několik dní před mým odchodem ke mně přišla kolegyně s papírem v ruce a ptá se mě: „Markéto, co s tím mám dělat? Můžu to skartovat?“ A ve chvíli, kdy jsem se automaticky nadechovala, že odpovím, se s úsměvem ozvala druhá kolegyně: „Viď, prosím tě, co tady za týden budeme dělat, když se nebudeš mít koho zeptat, jestli vyhodit papír? Možná budeme i narážet do zdí!“
Myslela to ze srandy. Viděla, kolik mám v tu chvíli důležitější práce, ale mě došlo, kolik jsem za tu dobu stihla na svých lidech napáchat „dobra“. A abych dostala tu facku uvědomění s pořádnou dávkou absurdity navrch, kolegyně, která se přišla ptát, nebyl nikdo jiný než moje předchůdkyně. Bývalá vedoucí celé služby, která mě do práce přijímala.
V době, kdy vedla tým ona, měla priority jinde než v práci, což mělo ten výsledek, že mi předávala tým velmi schopný a zároveň hodně unavený a naštvaný, že se nemají o koho opřít a nikdo jejich práci nevidí. Měli v práci poměrně velkou svobodu a rozhodovali téměř o všem. S tím si na zádech nesli i veliký náklad zodpovědnosti.
Teď zpětně vidím, že jsem se rozhodla, že se o šéfa budou moci opřít. Tedy, že jim doslova „odlehčím“, aby měli čas na svou odbornou práci. Přebírala jsem zodpovědnost za zodpovědností a uniklo mi, že jsem je naučila, aby přišli kdykoli mají nějakou pochybnost. Já to pak převezmu nebo rozhodnu, a to nakonec i v odborných věcech. To byla ta první půlka dobra, kterou jsem pro ně páchala. A ta druhá spočívala v tom, že jsem si říkala: „Práce je to těžká, psychicky náročná, moc oficiálních výhod nemají, tak já se jim budu snažit vycházet vstříc v jiných věcech.“ U někoho to byly děti, u někoho psi, u někoho plán směn, u někoho zdravotní stav, u někoho škola…vždy se najde spousta nesprávných důvodů udělat výjimku. Jenže, kdykoli uděláte výjimku, pamatujte si, že pravidlo už neexistuje ani v budoucnu.
Ne, že by to byla velká změna, co se týče míry svobody. Fungovali vlastně podobně jako předtím, jen s mým vědomím. Ten rozdíl byl ale v tom, že jsem jim k tomu ubrala odpovědnost. Svoboda a odpovědnost jdou ruku v ruce, když je větší jedna, může/musí růst i druhá. Pokud šéf ubere odpovědnosti, musí trvat na větším dodržování pravidel. Pokud to tak není, lidi to křiví.
A tak jsem, s dobrým úmyslem, a neříká se mi to lehce, vychovala tým, který si dělal, co chtěl a nepřijímal za to zodpovědnost. A co hůř, nevyužíval svůj celý potenciál a s ním spojený pocit z dobře odvedené práce.
Markéta Viehmannová
