Když se s majiteli firem na schůzce bavíme o motivaci a ptám se jich: „Jak své lidi motivujete?“ aniž by tam byl dovětek „finančně.“  Nejčastěji odpovídají něco ve smyslu:

„Dostávají nadstandardní plat.“ 

„Každý rok jim přidávám podle inflace.“ 

„Když se firmě daří, dostávají třináctý plat.“

„Dáváme jim víc peněz než konkurence“ a podobně.

Ale často k tomu smutně dodávají něco o tom, že si toho stejně neváží nebo že se to na jejich práci moc neprojevuje. Tak je to teda vůbec motivace?

Nedávno jsem se bavila s kamarádkou o jejích dvou pracovních zkušenostech. Řadu let pracovala ve firmě, která se za dobu, co tam byla hodně rozrostla. Když nastoupila, tak ve firmě bylo necelých 20 lidí, když odcházela, tak skoro 150. Nastoupila tam hned po škole a byla to její první pracovní zkušenost kromě brigád. „Já vlastně vůbec nevím, jak šéf došel k částce, kterou mi na pohovoru nabídl. Vazba na to, co dělám tam nebyla absolutně žádná“, vyprávěla mi. Postupem času změnila v té stejné firmě asi 3 pozice, ale vždy to bylo stejné. „A víš co? Já jsem nakonec začala očekávat, že další rok nebo u další pozice budu mít víc peněz než dřív.“ Postupně v té práci začala být víc a víc nespokojená. Nejen kvůli platu. A pak stalo, že někdo z IT oddělení omylem zveřejnil výplaty skoro poloviny firmy a spoustu lidí zjistilo, že někdo ve firmě má výplatu 2x, 3x, 5x vyšší než oni. Navíc na stejných pozicích.  „A musím přiznat, že mě to taky naštvalo. Ale ani ne kvůli tomu, kolik kdo má. Ale že vlastně není vůbec jasné za co. Vždyť jsem to nevěděla ani u sebe. A to jsem na tu dobu měla krásný plat. Řekla bych nadstandardní.“ A to byla podle ní jedna z posledních věcí, která rozhodla o tom, že musí pryč. Protože v sobě nechtěla živit tu energii křivdy.

No a pak začala pracovat ve firmě, kde je výplata naprosto jasně propojena s výsledky. Každý ve firmě si dokáže výplatu sám spočítat, protože to má jasná pravidla. A vůbec nikdo nemá důvod řešit, jestli náhodou nemá kolega víc. A pokud chce někdo víc peněz, tak přesně ví, kde musí zabrat, aby je měl.  „Nemyslím, že jsem nějak moc na peníze, ale nikdy mě moje výplata nebavila tolik jako tady. Když je odrazem toho, jak na sobě člověk maká. A to i přesto, že mám někdy polovinu toho, kolik jsem měla v předchozí práci a jindy zase skoro dvojnásobek“ vypráví mi nadšeně.

Vždyť přece když si jdeme do obchodu koupit rohlík, tak taky jasně víme, co kupujeme a kolik za něj dáme. Proč by to u platů mělo být jiné?

 

 

Šárka Sonnková