Nedávno mě kamarádka poprosila, zda bych ji nevyzvedla na letišti. Byť letadlo přistávalo v pět ráno, s nadšením jsem tam jela. Pocítit ten zrychlený tep, když se tam objevím…a poprvé mě napadlo, po 25 letech intenzivního cestování: „Hmm, proč je letiště pro mě takovým adrenalinem?“ A v tu ránu se myšlenky rozběhly naplno. Proč mi často lidé říkají: „Ty jo, zase bych někam jel, už to potřebuji…“ nebo „Přes rok jsem nikde nebyl, už mi to chybí…“
Rozhlédnu se, v jednom rohu se hádají dva taxikáři, ve druhém spí lidé, co čekají na další let, a ve třetím stojím já a přemýšlím.
Letiště mají zvláštní moc… Vždy na nich něco končí nebo něco nového začíná, aspoň na chvíli. VŽDY.
A v tom mají svoji skrytou jedinečnost. Někdo cestuje, protože ho baví poznávat cizí kraje, někoho baví poznávat rozdílné kultury, někomu cestování posiluje životní nadhled, pro někoho je to útěk ze stereotypu, pro někoho je to forma svobody, kterou doma nemá … Anebo mnoho dalších důvodů.
Jenže 🙁 na cestování máme omezený čas, někdy i peníze…vždy se jednou vrátíme…anebo zůstaneme žít jinde a co se stane pak? Po letech bychom zase někam jeli?
Dá se to, co nám cestování dává, naklonovat do našeho života tady a teď? Já si dříve myslela, že vůbec ne. Teď myslím, že z velké části ano.
Víte, z jakého důvodu cestujete? Někdy trvá roky, než se člověku ten pravý důvod otevře, někdo ho ví. A pokud ho víte, proč to nelze mít tady? Co chybí? Nebo naopak, co přebývá?
Není tam navíc strach z něčeho? Strach právě z konce nebo začátku? Vystoupit ze stereotypu a prostě skočit? Vzít si víc svobody a přijmout i zodpovědnost s ní související, překonat strach v sobě samém? Je toho hodně, co nám bere adrenalin tady a teď. A je toho i hodně, co nám dává cestování.
Zkusme tato dvě místa životem přibližovat k sobě. Nespojit je…jen přiblížit. Zkusit zmenšit ten velký rozdíl bytí…
Irena Vrbová
