Poslední dobou hodně vzpomínám na babičku, snad že už je to rok, co za ní nemůžu přijet a podávat jí pravidelný vnučkovský report o průběhu svého života 😊
Byla to totiž babička se vším, co k tomu patří. Hodně se o nás bála a když jsme prožívali něco velkého, tak i přes naše protesty, v noci nezamhouřila oka. Nikdy se nezapomněla zeptat, jestli je se mnou šéfová spokojená a jestli mám co jíst. V poličce měla vždy schované sladkosti a pečlivě dodržovala systém, jak nás všechny dělit spravedlivě, který by jí mohl závidět leckterý datový analytik.
Za svůj život prožila mnohé a když jsem byla dítě stále si ohřívala vodu na kamnech a nádobí myla v mycáku rozstříhanými starými hadříky. A tak mně jednou před Vánoci přišlo jako geniální nápad, koupit jí houbičky na nádobí. Ve svých šesti jsem z dárku byla nadšená a čekala, jakou bude mít babi radost. Pravděpodobně k údivu všech zúčastněných dospělých, radost opravdu měla a těšila se, až dárek vyzkouší.
Po týdnu se jí ptám: „Tak co?“ A babička odpovídá: „Markétko, to je tak výborná věc! Já si to vždy večer vezmu, takhle si to dám na stůl, stlačuju to rukou a ohromně mi to pomáhá s tím mým bolavým zápěstím!“ Všichni jsme nechápavě koukali, jak cvičí s nerozbaleným balením houbiček.
Někdo jí po chvilce vysvětlil, nač dárek doopravdy je. A babička mu na oplátku vysvětlila, že to je sice možné, ale ona rozhodně našla lepší způsob využití této skvělé věci, kterého se nehodlá vzdát.
Poslední dobou hodně vzpomínám na babičku. Říkám jí, že je se mnou šéfová spokojená a že mám co jíst. A doufám, že pokud někdy přijde čas, kdy si budu muset vystačit s málem, budu v tom tak moudrá, jak ona.
Markéta Viehmannová
