Tak jsem se včera ráno vzbudila, přišla k autu a hle, mám na předním kole botičku.

Bydlím v samotném centru Prahy, parkování adrenalinové, lidé z našeho domu s trvalým pobytem mají kartu na parkování od města. Já ji mám, ale…i tak. Prostor na parkování je malý, já přijela pozdě a musela už jedním kolem parkovat částečně na kusu patníku. Bohužel tam parkují i auta, co tam nemají co dělat.

„Přišlo na vás udání, tak jsme vám ji museli dát,“ říká mi sympatický policajt. „Musel bych tu obotičkovat 30 aut, je to kravina, jenže když přijde udání…musíme. Jinak udává tu jeden pán, má psíka a je už starší. Prý…“

Hmm…tak volám sousedce, zda ví, kdo to je.

„No jo no…on bohužel špatně vidí a myslí si, že touto činností nám pomáhá a bojuje za náš dům. Nedá si nic vymluvit.“

Špatně vidí….přemýšlím, zda špatně viděl moji kartu za sklem nebo zda vůbec vidí druhé….? Taky může vidět jen svůj bohulibý záměr pomáhat celému domu?

Kdo ví. Mám na něj vlítnout?

Nicméně i tak pro mě udávají dědula udělal službu. Vztah…jakýkoli…manželství, rodičovství, kamarádství, kolegiální,…… je nezměrná studnice růstu, když se dva opravdu vidí a jsou schopni si o tom, co vidí a cítí, s ohromnou dávkou odvahy povídat. O všem, o bolesti i radosti. A tak jít životem, spolu růst, jít dál…rozjet kus životní cesty na vztahu skrze krajinu, jejíž panorama nemá konce.

Anebo, zda mi druhý ve vztahu dá na nohu botičku. Dokonce s krásným záměrem, že pro nás dělá to nejlepší.

Dědula jeden udavačskej😊následující noc jsem projela všechny své vztahy. Poslední obotkovaný odešel do věčných lovišť už dávno. Ale spíš mi došlo, že posledních 8 let mi do života chodí lidé, kteří natolik vidí druhé a mají tak velkou odvahu v komunikaci….že dokonce způsobí, že toho dědu nechám plavat a nevjedu mu do vlasů😊

 

 

Irena Vrbová