V neděli jsme se rozhodla, že se podívám na podzimní hřebeny Krkonoš, bylo nádherně….a po cestě domů se stavuji ve velmi milé kavárně. Jsme jediní hosté a milá obsluha se nám hned věnuje. Majitelka/šéfová stříhá živé květiny a dává je na stolečky.
Prostě idylka😊
BUM, otevírají se dveře. Paní o berlích, pán a slepý syn, zřejmě i malinko dementní☹
Sedají vedle nás.
Po chvíli se chlapík zvedne a povídá majitelce:
„Mohu si tu sníst koláč?“
Hmm, já zvednu oči na majitelku, ta se podívá na něj, pak na mě.
„No…do restaurace si přece také nenosíte jídlo. A hlavně my máme také dorty a zákusky, dejte si něco u nás.“
„To ale není koláč!!!“, křikne chlapík. „Jsem z vás zklamaný a těžce. Znám se s vaším mužem, jsme přátelé!!!!!
Otáčí se obsluhu: „Opravdu jsem zklamaný, neumíte si vážit hostů.“
V té chvíli odchází jeho žena. Sedá si do auta. Chlapec začne plakat a ptá se, proč maminka odešla.
„Ty nediskutuj,“ okřikne ho otec, který si nevšiml, že manželka přestala diskutovat v roce 1993 a syn se o to zatím nepokusil. A možná raději nechce život vidět…
Nicméně příběh nabírá na síle, do kavárny vbíhá majitel:
„Dobrý den, já vás neznám….a kdybych vás znal, tak nezlobte se na mě, tohle si přátele nedělají!“, a odchází.
Syn pláče, manželka se souží v autě, chlap sedí, čumí, brunátní a je mu asi blbé hned tak se vzdát, tak aspoň blbě sedí.
Já viděla divadlo, které jsem asi zrovna nepotřebovala. Chudák majitelka se mi přišla omluvit.
Není za co se omlouvat. Nevím, kdy lidstvo pochopí, že svoboda je respekt k pravidlům člověka vlastnící a provozující prostor a ne prosazení si, že v jeho prostoru si budu dělat, co chci…..?!?
Před majitelkou se klaním. Čím víc si člověk dokáže stát za svými pravidly, tím víc si sám sebe váží…a pak si váží druhých…a pak je mu fajn….a pak …a pak…jednoduše vše se vším souvisí…
I kokota můžeme mít rádi, když mu vytyčíme dost jasný plot a branku odemykáme sporadicky.
Tudíž pán asi hned tak znovu nepřijde, ale já ano.
A když po nějaké době přijde, myslím, že koláč v kapse mít nebude…
Irena Vrbová
