Nedávno jsem četla zajímavý článek, který popisoval dobu před listopadem 1989:
„Systém zabezpečil každému práci, Romové museli pracovat, kdo neplatil výživné, šel do vězení…“ a tak to pokračovalo…
Dočetla jsem a zůstala strnule koukat. A tohle vše je jinak jen proto, že máme svobodu. Definici svobody někdo nepochopí za celý svůj život, bohužel.
Před mnoha lety jsem si prošla obdobím, kdy slovo svoboda pro mě znamenalo porušování pravidel, v podstatě ve významu, budu si dělat, co chci. Je fakt, že tohle období bylo v době, kdy mě ještě živili rodiče a měli za mě plnou zodpovědnost.
Pak přišlo nové období, kdy slovo svoboda znamenalo být bez závazků. Odmítla jsem podíl ve firmě, kterou jsem řídila, skálopevně se vyhýbala manželskému svazku, nechtěla půjčky, přivázat mě někde „za nohu“ bylo nemožné.
A nakonec? Nakonec mám vlastní firmu, v té mám zaměstnané další lidi, jsem v manželství, hypotéka mi nenahání husí kůži, buduji komunitu, která je se mnou spjatá.
Mám nejvíc kotev a závazků, co jsem kdy měla, a přitom až teď se cítím opravdu svobodná. Nejsvobodnější za svůj život.
A tak mi až takhle „pozdě“ docvaklo, že svoboda není o omezeních vně mě, ale o omezeních uvnitř v mé hlavě, která často vyvolá pocit strachu a člověk si svobodu uřízne a ani to netuší.
Asi bych zvládla, kdybych přišla o všechen svůj majetek. Ale nezvládla bych, kdybych ztratila víru, že lidstvo jednou tu pravou svobodu zvládne žít…
Irena Vrbová
