Je to už víc jak tři roky, co jsem byla s kamarádkou v Bulharsku a na místní kolonádě seděla stařenka a prodávala mušle po jednom leva. Moje tělo mě automaticky dovedlo k ní, já si čapla a notnou chvíli jsme se na sebe dívaly….ona mi nerozuměla, ani já jí, ale přesto mi toho hodně řekla….tolik, že jsem šla a koupila jí hrozny a ona mi za to vložila do ruky jednu ze svých mušlí. Byl to okamžik, který se mi často vrací do vzpomínek a vrací se mi i to, co mi poté večer řekla moje kamarádka: „Musela jsem si sednout opodál na lavičku a sledovat vás, málokdo by si k ní čapl a tak tam jen čapěl a díval se….“
Mým životem se letos prohnala tsunami a já před pár týdny pochopila, co ten okamžik znamenal pro stařenku, tehdy. Bylo květnové víkendové ráno, Praha se probouzela a já si šla koupit rohlíky k snídani. Měla jsem těžší noc, vylezla z domu, tupě se podívala na popelnici před domem, která zůstala zase otevřená od noční návštěvy bezdomovců…. Pak jsem se otočila, že vkročím do obchůdku a přede mnou stála žena a držela mi dveře… dívala se na mě. Tak silně, že to bylo jako když se člověk topí a najednou vyplave nad hladinu a nadechne se. Já se probrala a usmála se na ni. Ten okamžik ve mně zůstal celý den a navíc já tu ženu za poslední měsíce dvakrát potkala a okamžitě ji poznala. Že by
náhoda…náhody neexistují…jsou to jen důsledky, u kterých neznáme příčinu. Možná ji mám potkat tolikrát, než se ten okamžik květnového rána pro mě stane každodenním chlebem…
Jak moc v současném světě dáváme pozornost druhým, jak moc slyšíme, co nám říkají? A když už posloucháme, slyšíme, co opravdu říkají nebo slyšíme to, co bychom chtěli slyšet my? Jak moc rádi radíme, než abychom vyslali jen „pouhé“ obejmutí?
Jsou v životě každého z nás okamžiky, které se nedají koupit. Staly se a my na ně vzpomínáme roky. A když je možnost a dobrá nálada, tak o nich i vyprávíme.
Dokážete si na ně vzpomenout? A co se stalo? Kdo tam byl? Není to okamžik, kdy vám někdo nebo něco dalo energii impuls, který chytl za srdce?
Irena Vrbová
