Poznala jsem ji na józe, vedla kurzy veřejné jógy už mnoho let. Byla tak milá a sympatická, že mi to nedalo a pozvala jsem jí na kávu. Pracovala u jedné polobyznys firmy. Část činností měli neziskově.
„Jednou jsem pracovala v korporátu, málem mě to zabilo. V chemickém průmyslu, přišlo mi, že tam je to jen o tvrdých loktech. A tak jsem se vrátila do původní firmy, kde jsem do teď. Teď zvažuji odchod znovu. Moc bych chtěla jít dráhou jógy, mít vlastní studio a zaměřit se na vrcholové sportovce silově zaměřených sportů,“ vypráví mi.
Zkoumám ji pohledem a přemýšlím, zda má předpoklady na založení vlastního byznysu. Má sen, má touhu, ale je ta touha tak veliká, aby prorazila?
Přišel kovid a některé plány v určitých oborech na chvíli zmrazil. Zmrazil i jógová studia. Moje jogínka se mnou začala chodit na dlouhé procházky, začala si stavět svůj web a plány se rodily.
„Čoveče, čím víc to tvořím, tím víc cítím, že se nechci nikde prezentovat. Nedělá mi to dobře.“
Kovid polevil a já si všimla, že zůstává v práci, kde byla a tvorba webu ustala. Sen zůstal jen snem a asi brzy upadl v zapomnění.
Zajímavé, jak lidem, kteří opravdu podnikají, někdy nedochází, že mají vlastně v sobě něco, co jim dovoluje podnikat. A že tento rys osobnosti má málokdo. Jak říkal můj dědeček: „To není jako sežrat buchtu.“
Uběhly další tři roky. A já po delší době potkávám svoji jogínku.
„Dala jsem podruhé výpověď. Našla jsem práci snů. Oslovil mě headhunter. Je to podobná práce, co dělám teď, jen další výzva. Řekla jsem si o patnáct tisíc vyšší plat, než nabízeli a dali mi to. A kdybys viděla těch benefitů! Skoro v každém obchodě budu mít slevu, poukázky do všech sportovních míst. To je prostě práce snů!“
Koukám na ni a přemýšlím, zda je úplně mimo sebe nebo se zcela přeskládaly její hodnoty. A jen doufám, že nezírám moc a není na mě vidět ten údiv.
Neuběhla ani zkušební doba.
„Budu se vracet do původní práce, dávám výpověď ve zkušební době. Ta práce sama o sobě mě baví a hodně. Ale nezvládám ty prostory, je to skleněný dům, hodně velký, otevřené prostory uvnitř. Celé dny tam jede klimatizace a nedá se vypnout. Rozumím si s jedním člověkem z dvaceti. V minulé práci jsem si nerozuměla s jedním z celé firmy. Šéf tady mluví jen o sobě a snaží se získat informace o druhých, které jednou zřejmě použije. Šéf z minulé práce byl hodně férový člověk. Prostě jsem blbě a nechápu, že jsem to neviděla. Ty jsi to viděla?“
„To vše, co říkáš teď jsem neviděla, to ani nelze, když jsi to neviděla ty. Já jen čekala, co se stane. Až budeš dávat výpověď potřetí, pojď ke mně…. Anebo si se svým šéfem víc popovídej o sobě. A pokud pochopí, už to potřetí nebude.“ 😊
Irena Vrbová
