Co je to pravda a existuje vůbec? Čím víc příkladů se snažím najít, tím víc se přikláním k názoru, že pravda neexistuje. Existují jen různé úhly pohledu. Každý může vidět úplně stejnou situaci odlišně. Že to není možné? Ve stejném městě, na stejné ulici, dvě restaurace, nedaleko od sebe. První, nijak luxusní, ale s příjemnou atmosférou, je neustále narvaná k prasknutí a bez rezervace si tam prostě v pátek večer nesednete. O kousek dál druhá, mnohem levnější, ale prázdná. Pokud se zeptáte majitelů těchto dvou restaurací, jak se jim daří? Co se od nich dozvíte? Přece pravdu. Jeden bude říkat: „Nemůžu si stěžovat. Uvažuji o tom, že si otevřu ještě jednu.“ Majitel té druhé asi tak nadšený nebude. A kdo to rozsoudí? Navíc často je nahlížení na pravdu, respektive na danou situaci dáno odrazem našich hodnot, naší výchovy, životních zkušeností a často i momentálního rozpoložení. S pravdou to není vůbec jednoduché. Často ani v tom ji říct, ani ji přijmout.
A milosrdná lež? S tou je to podobně složité. Příkladem milosrdné lži může být sestřička, která ujišťuje nemocného pacienta, že dnes vypadá opravdu dobře. Z hlediska psychosomatiky by nejspíš cokoli jiného nebylo úplně vhodné. Může sice docela dobře odvracet zbytečné konflikty (otázka „Jsem tlustá?“), ale určitě není nejvhodnější v důležitých otázkách, kde touto lží spíš upřednostníme svoje pohodlí, než cokoli jiného (např. lhát příteli v situaci, kdy víte o nevěře jeho partnerky).
Pravda může bolet. Stejně jako milosrdná lež. Hlavně pokud ji používáme, abychom si ospravedlnili něco sami před sebou, abychom něco ustáli. Začneme nejdřív sami před sebou a pak i před okolím, omlouvat věci, které se bojíme udělat, na které jsme prostě líní nebo je nezvládneme z milionu různých důvodů. Není to asi moje olympijská disciplína, ale na republikovou úroveň bych se v tom směru určitě probojovala:o) Dlouho jsem sama sobě věřila, že třeba nemůžu cestovat, protože mi to nejdřív nedovolili rodiče, potom s tím měl problém partner, potom jsem na to neměla peníze a nakonec, že nemám, s kým bych jela. Prostě kecy.
I když určitě každý kolem sebe máme lidi, kteří tu hru na milosrdnou lež s námi rádi hrají. Ale také takové, kteří na to neskočí a řeknou Vám to. Tím nechci říct, že máte lidi kolem sebe měnit, pokud si o zpětnou vazbu sami nepožádají. Ale je možná o takových „sebelžích“ lepší vědět, protože život komplikují nejvíce nám samotným. I když v okamžiku, kdy jsme je vytvořily, pro nás význam měly. Před něčím nás ochraňovaly. A je otázka, jestli tu ochranu potřebujeme pořád a není lepší se jí zbavit. Někdy to chce prostě odvahu podívat se pravdě do očí :o)
Šárka Sonnková
