Mám za sebou během letošního léta takové dvě zkušenosti. Obě souvisí s prodejem, nicméně dají se našroubovat na jakoukoli činnost, kterou děláme, ať v práci či osobním životě.
První se stala u jednoho maloobchodu. Před ním seděl chlapík, vedle sebe vyskládané zboží, zřejmě HOT upoutávky, a já si to štráduji kolem. Vnímala jsem ten obchůdek jen podprahově a najednou slyším: „Super zboží, skvělá nabídka, pojďte dovnitř.“
Jdu dál a najednou si říkám sama pro sebe – hmm, komu to říkal, vždyť jsem tu jen já. Otočím se a on sedí na židličce, v ruce drží mobil, komunikuje asi JEN s ním a mezitím sem tam řekne danou větu. Komu? Bůh ví, zda to ví vůbec on 🙂 Až mě jeho komunikační pozornost s mobilem rozesmála, věta mířená zřejmě na mě měla nulový účinek.
Uběhne měsíc a jdu po jiné ulici kolem restaurace a před ní je paní, stojí a sleduje kolemjdoucí. Servírka a naháněčka zároveň. Nevím proč, ale její pozornost přitáhla moji. A to natolik, že mě naprosto vcucla do své komunikační pozornosti a do minuty mi vyvolala i hlad. Sedly jsme si s kamarádkou ke stolku a rozhodly si dát oběd. Jídlo bylo skvělé, ale já celou dobu sledovala ji. Bylo až neskutečné, co dokázala jen tím, že ji její práce neuvěřitelně bavila. Smála se, komunikovala, jakmile se někdo objevil kousek od restaurace, neměl šanci odejít. Když jsem platila, všimnu si, že přišli dva chlapíci a říkají jí: „Jo, sedneme si, ale dáme si jen něco na pití…“
Doplatím a jednomu z nich přináší čokoládový cheesecake a druhému plný talíř těstovin…. Jak tohle dokázala? 🙂
Ona dělala jediné, měla plnou pozornost na tom, co právě dělala, a to dělala s láskou.
Irena Vrbová
