Ráda čtu, a protože čtu poměrně hodně, tak si knihy pravidelně půjčuji v knihovně. Mám ráda i tu atmosféru, která tam zpravidla panuje. V „mojí“ knihovně jsou velmi ochotné a vstřícné knihovnice. Minulý týden jsem v sobotu přišla do knihovny. U pultíku stála paní se psem, na první pohled to bylo štěně, i když už větší. Zdvořile se knihovnice zeptala, jestli může vzít psa s sebou dovnitř a knihovnice jí to dovolila. Pes se choval slušně, seděl vzorně vedle paničky, když vracela knihy, nikoho neobtěžoval.
Po chvíli přišel další pán se synem, zhruba desetiletým. Dost nevybíravým způsobem se do paní pustil, přikazoval ji, ať si psa drží a v žádném případě se k němu nepřibližuje. Odůvodnil to tím, že má ze psů panickou hrůzu. Postupně se dostával do ráže a poukazoval na to, že všichni pejskaři jsou velmi netolerantní a zmiňoval jiné situace, které se mu staly a s paní ani jejím psem nijak nesouvisely. Zaujalo mě, jak moc zmiňoval právě toleranci v okamžiku, kdy se slovně dost nevybíravě pustil do dalšího pána, který se celou situaci snažil zmírnit a oslovil jeho chování.
Uvědomila jsem si, jak moc nám vlastně situace, do kterých se s druhými lidmi dostáváme, nastavují zrcadlo. Pokud nám na druhých něco vadí, je to často proto, že máme v sobě v tomto ohledu nějakou disharmonii. To, co nám vadí vytváří napětí mezí tím, jak bychom rádi, aby věci byly a tím, jaké reálně jsou. Dostáváme tak prostřednictvím druhých možnost dozvědět se něco o sobě, rozhodnout se, zda toto chceme v sobě změnit a tím růst.
Šárka Sonnková
