Naši klienti občas říkají: „To, o čem se tu dnes spolu bavíme, by se mělo učit už na základních školách, je to pro život tak důležité.“ A já s nimi souhlasím, i když často přemýšlím, jak některé myšlenky zprostředkovat právě dětem, které si zodpovědnost za některé situace, a hlavně jejich důsledky, ještě plně neprožily.
A tak jsme s mou kamarádkou, která právě malé děti učí, na toto téma narazily: „Já s dětmi dělám kroužek s jablíčkem, možná to znáš.“ Abych se přiznala, neznala jsem, ale to, co mi vysvětlila, mi přišlo neskutečné. Sednou si do kruhu, posílají si jablko a každý řekne něco, co mu někdy od druhého ublížilo: „Jsi tlustá…, jsi hloupý…, to nedokážeš…, nechci se s tebou kamarádit…“. A při každé větě do jablka zapíchnou párátko. Na konci kroužku je jablko celé probodané a oni se snaží vymyslet, jak to napravit, každý pak z jablka vytáhne jedno párátko a něco mu řekne: „Promiň mi to…, Pojď, ukážu Ti, jak to udělat…, Zvládneš to…, Pohladím Tě…“. Na konci druhého kola je jablko bez párátek, ale plné dírek. Za pár dní ho spolu rozkrojí, aby zjistily, že rány se úplně nezahojily a zůstaly po nich uvnitř jablka stopy.
Žijeme v době, kdy ledacos lze plně nahradit, pokud uděláme chybu, cokoli rozbijeme, můžeme si koupit znovu úplně to samé…je to vlastně, jako by se vůbec nic nestalo. A zvyká se na to možná až moc snadno. Na druhé straně pak možná každý z nás někdy vyslovil: „Kdybych to mohl vzít zpět, udělal bych to hned, moc mě to mrzí.“
To ale nejde. Nejde to u nás u lidí, protože každý z nás je na světě jeden jediný, nenahraditelný a stejně tak jedinečný je pak i každý náš vztah. A je dobré si to připomínat tak často, jak jen to jde, protože i když přiznat vinu a odpustit je dar, nikdy nedokáží zařídit, že vše bude tak, jako by se nic nestalo.
Markéta Viehmannová
