Psal se rok 1992, je to už mrak let, bylo mi 17. Učitelka španělštiny se nám tenkrát zeptala, zda pomůžeme se skupinkou studentů z USA.

Přihlásili jsme se 4. Přijeli, strávili jsme s nimi 3 dny v rodné Olomouci a 2 v Praze. V Olomouci byla možnost, aby studenti spali u nás doma. Kromě mě u dalších třech spolužáků spali. U nás to tehdy bohužel nešlo.

Byl to fajn čas. Po půl roce za námi naše učitelka přišla znovu:

„Napište každý esej, která osobnost na vás v životě nejvíc zapůsobila a přineste mi to. Vyberou dva z vás čtyř na dvouměsíční pobyt na Univerzitě v Charlestonu.“

Napsal jsem tehdy o Margaret Thatcherové.

Uplynuly asi tři měsíce a pevná linka u nás doma zvoní. Máma to bere. Prý volá ambasáda USA a já mám jet za velkou louži, vše mám hrazené tamní univerzitou. V první chvíli si moji rodiče mysleli, že jde o žert. Jen bylo mámě divné, že paní měla pražský přízvuk. A tak zavolala zpět a fakt…

Rodiče tehdy stavěli řadovku. I výdaje na nové oblečení a pojištění tehdy v úplně jiných cenách byl pro ně masakr, ale dali to.

Ale kdo to nedal bylo mé okolí. Mně až později došlo, že ostatní došli k závěru, že není možné, když jsme nikoho z Američanů neubytovali, abych mohla jet já. Dokonce po letech jsem potkala jednu spolužačku ve vlaku a ona se ode mě odsedla se slovy:

„Umí vaši něco jiného než uplácet?“

Někdy přemýšlím, co mi to dalo. Možná to, že když se mi hlásí do firmy uchazeč, tak nikdy nekoukám na jeho životopis víc než jedním okem a čekám na jeho lidskou podstatu na pohovoru, možná to, že když jede v tramvaji bezdomovec, vždy mu něco dám. Možná to, že je mi jedno, zda má někdo Ferarri, značku GANT nebo MBA.

Laskavost se pro mě stala nejhlubší vlastností, které lze dosáhnout. Laskavost neškatulkuje, ta se jen dívá…

Tenkrát to bolelo hodně, ale daleko víc mi to dalo. A přineslo do života nové lidi. A to co měli odejít, jsou pryč.

 

 

Irena Vrbová