JÁ: „Celý den jsem nějaká divná, co se to sakra se mnou zase děje??? Občas mám pocit, že tohle není normální. Že já nejsem normální. Z ničeho nic šutr v břiše, na nic se pořádně nesoustředím, ošívám se a jsem nesvá… Ale proč? Z čeho? Vždyť se kolem mě nic zvláštního nestalo… teda alespoň myslím…hmmm… leda že by to byly zase oni…“
MYŠLENKY!
Svině jedny klouzavý!
Proč klouzavý? Protože ty myšlenky, o kterých mluvím, nejsou na první pohled vidět a občas, když po nich pátráte, tak se Vám schovávají.
Proč svině? Protože mě umí dost potýrat a v kombinaci s tím, že si se mnou hrají na schovku mohou být podobně bezpečné jako odjištěný granát v zamčené krabičce. No dobře, svině je asi trochu drsné, přeci jen jsou to moje myšlenky ne?
Víte, kolik mozku má člověk na vědomé úrovni? Asi 3% a ti uvědomělejší až 5% 😊. To mimo jiné znamená, že víme asi o 3 myšlenkách ze 100, které se nám proběhnou hlavou.
A co se děje ve zbytku? Občas mám pocit, že je to jedna velká párty, ze které bolí hlava mě nebo možná spíš mumraj na orientálním tržišti. A jaké myšlenky se tam dohadují? Jak to tam vypadá?
No, třeba takhle…
„Tyjo, ty jsi fakt marná, nic neuděláš pořádně, zase nestíháš, je to pořád dokola, jsi líná a neschopná. Je div, že ti to ostatní ještě neomlátili o hlavu. No zítra se to provalí, to se těš, všichni zjistí, jaká jsi doopravdy, že jsi slibotechna, ale nic neumíš“.
„ Né, to né, já nechci nikoho zklamat. Budou na mě naštvaní a…a nikdo mě nebude mít rád fňuk…“
„ No a co, lidi člověka stejně jen zneužívají, nejlíp by ti bylo bez nich. Úplně samotné. Už by ses nebála, ty bys neměla ráda je! To by koukali.“
„Přátelé uklidněte se víte, že emoce jsou pomíjivé, jsou jako mraky na nebi. Na čem záleží je život a láska v něm.“
„Ježišmarja, kdo zas pustil ven tohodle? Takový kecy, to jsem si myslel, že v tomhle mozku vládne alespoň trochu racionálního rozumu! Ale říkám Vám, jakmile se bude chtít chytnout za ruce a zpívat, tak to balim!“ …
JÁ: „Haló, kdo tam je? Co tam říkáte? Mě se udělalo mi špatně, co se tam děje?“
„Hele ona nás slyší… co teď?“ „Dělejte jako, že nic…“
JÁ: „Vidím Vás, kde jste se tam vzaly?“
Každá myšlenka má svojí historii, někde vznikla a měla svůj důvod. Ať už je to obtisk někoho jiného v nás nebo jsme si ji prostě vymysleli jako pohádku, aby nás jakoby „ochránila“ v nějaké situaci. Uložila se nám do podvědomí a když jí přijde, že se děje něco podobného, co tehdy, začne mluvit a začne být živá. Každá taková myšlenka má svůj pocit, který možná jako jediný postřehneme, pokud se vnímáme. Když jsme pozorní, každý pocit nám vypráví příběh o nás samotných a o tom co bylo a s čím jsme se nesmířili. O tom, co bylo, ale co už teď není nebo být nemusí, pokud se rozhodneme, že nám to nepřináší nic dobrého.
Rozhodnout se, zní to jednoduše, ale vede k tomu delší cesta. Každou myšlenku je třeba nejprve najít, zjistit na co reaguje a kde vznikla, vyslyšet ji, potvrdit právo na její existenci v minulosti a opustit ji v přítomnosti. To je už ale na další příběh.
Markéta Viehmannová
