Existuje tisíce verzí ticha, každá zdánlivě jiná. Ticho na vrcholu hory, mezi stromy, plné zdolání a dobrodružství. Ticho v zastaralé knihovně, klidné a pomalé, ale přece ne smutné. Ticho na konci telefonu s přestřiženým drátem, pohltilo nevyřčená slova a zanechalo nedokončený příběh. Ticho v chladné kamenné cele, ostré a napínavé, čekající na rozsudek, co už nepřijde.
Všichni až do jednoho budeme jednou jenom ticho. Jednou, až naše oblíbené oblečení bude v kontejneru a milované knížky už se nebudou prodávat ani v retro obchodech. Zůstane možná jen vybledlá fotka s naším obličejem, zezadu bude mít datum, možná i naše jméno, zůstane zaprášená v rodinném albu.
Malé děti se budou snažit v našich oloupaných a pokrčených rysech najít osobnost, to jací jsme asi byli. A nejspíš budou daleko od pravdy. A nejspíš se pravdu už nikdy nedozví. A pak to přijde. Jen ticho. Je to celkem ironické, když půlku života strávíme rozmýšlením o tom, čím vlastně chceme být, ale nakonec všichni skončíme tak nějak stejně, tak nějak potichu.
A tak asi ani tolik nezáleží na tom, jestli jsi byl popelář nebo právník. Jestli jsi žil na vesnici nebo v New Yorku. Záleží na tom, jaké ticho budeš. Ticho s hlasitou, hřejivou vzpomínkou. Ticho s touhou po zapomnění, mrazivé a šedivé. Ticho soucitu a lítosti. Je jich nekonečno, každý má svoje, každý trochu jiné. Takže, možná, bychom se občas neměli tolik zabývat věcmi, které v našem tichu nezazní. Možná bychom občas měli dělat věci jen tak, ať naše ticho není nijaké. Ještě před sebou mám hodně rozhodnutí a ještě hodně jich udělám za pochodu, ještě hodně z nich budu litovat a pokud budu mít štěstí, za hodně z nich budu děkovat. Ale jednu věc vím jistě. Nezbude po mně prázdné ticho.
Markéta Korábečná
